Brácha? [Ereri] [Dokončeno]

10.

Pohled Leviho

,,Co to k čertu včera bylo? " to byla první věta, která se mi ráno usídlila v hlavě. Nebezpečně moc jsem se včera otevřel spratkovi a nechal jsem se unést svýmy emocemi. Objal mě... Byl to zvláštní pocit. Cítil jsem se, ač je to zvláštní, v bezpečí. Usmál jsem se. Nejsem zvyklý na takovéhle chování, ale bylo to opravdu příjemné. Mám v hlavě tolik různývh pocitů, že nevím co s nimi dělat. Asi dneska půjdu dřív do práce, abych si to přebral v hlavě. Ještě před tím jsem Erenovi namazal a převázal ty záda. Přeci jenom byla to moje vina. Všechno je moje vina i Miina smrt, určitě jsem udělal něco špatně nebo se někde zranila a dostala se jí do toho nějaká infekce a já si toho nevšimnul nebo... Ne, ne, nesmím mít až takové myšlenky nebo to bude ještě horší.

V kuchyni jsem si udělal černý čaj, jako obvykle a začal si připravovat do práce. Dneska je návštěva nějaké školky, takže ty děcka budou hrozně ječet.
Do práce jsem se vypařil se slovy, že přijdu dřív a udělám večeři.

Cesta nebyla dlouhá, ani krátká, nudná, ani zábavná, prostě normální. Stejně tak jako dění v zoo těsně po ránu. Prošel jsem hlavní budovou, kde jsem narazil na šílenou ženskou z laborky, Hanji Zoe. Zase mi začala vyprávět a tom, jak ji nepřestanou fascinovat bakterie ukryté mezi krokodýlími šupinami.
Potom jsem jí už neposlouchal, protože její poznatky mě fakt nezajímají. Není to moje práce, takže mě to ani zajímat nemusí. Když už konečně ukončila svůj proslov, jsem se uráčil zdvořile omluvit a odejít pryč. Jen mi zamávala na pozdrav s až děsivým úsměvem a zalezla si do své laboratoře. Já zamířil do mé šatny, ve které jsem se převléknul a šel trénovat. Ještě, že na ty delfíny nejsem sám, to bych to asi moc nezvládal, protože je to neskutečně náročné. Moje kolegině Petra, menší zrzka s hnědýma očima, tu už byla a krmila delfíny. Zahlédl jsem jí okénkem z šatny, když si mě všimla, tak mi s úsměvem zamávala, potom se zase otočila a věnovala se Benovi a Kaile. To jsou delfíní mláďata, která jsou tu nejnověší, jsou hravá, plná energie, ale na druhou stranu neskutečně neposlušná. Petra si je vzala na starost a já jí nezávidím. Já mám na starost zbytek delfínů, čili: Derek, Nina, Korry a Kripton. Všichni to jsou dospělí delfíni. A jsou moc milí.

Dopoledne se k delfínímu bazénu doopravdy přihnalo stádo malejch děcek. Jak já nesnáším takovýhle haranty.. Všichni tam křičeli jeden přes druhého, že jsem neslyšel ani vlastního slova. Odbila půl 11 a můj program měl začít, učitelky si pomalu uklidnily svoje děcka.
Vzal jsem si kyblík s rybami pro delfíny. Do bazénku naplavali nejrozumější a nejklidnější delfíni, Kripton a Nina. V tomhle případě byli potřeba právě tito delfíni, protože ne každé zvíře zvládne předvést svůj výstup před řvoucím davem spratků.

Vzal jsem obruč a dvakrát písknul, to bylo spíš orientační znamení pro delfíny, že se začíná. Nina vyskočila nad vodu a proskočila plastovou obručí. Děcka nadšeně jásala a Nina dostala zasloženou rybu jako odměnu. Proskočila obruč i nazpět a z publika se opět ozvalo jásavé povzbuzování. Kripton si plaval podél bazénu, aby na něj mělo obecenstvo hezký výhled. Rád se ukazoval, a tak mu to svědčilo více než plavat uprostřed, kde ho nikdo neviděl.

Po půl hodině výstup skončil a já měl zase chvíli klid, než jsem šel trénovat Dereka a Korry, aby své vystoupení nezapomněli. Mě osobně se nejvíce líbilo Ninin a Kořin společný výstup. Bylo to takové něžné a diváci to milovali stejně tak jako já a ti delfíni.

V pět jsem dokončil svou práci a v šatně se převléknul do mého normálního oblečení a připravoval se projít chodbou aniž by si mě všimla Hanji. Petra tu ještě zůstala, takže jsem nechal odemčené dveře od šatny. Zavřel jsem je za sebou a sprintoval si to chodbou ven. Podařilo se mi to a já se vrátil, dnes dost brzy domů.

Pohled Erena

Přišel jsem domů ve 3, ale nevěděl jsem co pro Leviho znamená "brzy", takže jsem tak jen tak přemýšlel a čekal až Levi přijde, abych se ho mohl zeptat na to doučování.

Klika hlavních dveří cvakla. Ve dveřích stojí Levi a hodiny ukazují 17:21. Stoupl jsem si před Leviho. ,,Co je spratku? Co cheš? Ani pozdravit neumíš?" řekl hrubým hlasem a já si začal připadat nervózní. Můžu ho o to jen tak z ničeho nic požádat?
Možná bych přemýšlel dál, ale to bych nebyl já, kdybych dříve nekonal než abych si to dobře promylel. ,,On se blíží konec školního roku a já posral snad všechny testy, co jsem mohl. A tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys mě nedoučoval?"
Mírně jsem zčervenal a pohlédl Levimu do obličeje. Měl furt ten kamenný výraz ze kterého nejde nic vyčíst.
Pak, ale odpověděl. Sice lhostejně, ale kladně. A já už se v duši radoval, jak to bylo jednoduché.
Však já jsem zapomněl na Leviho povahu a radost z udávání podmínek.

1. podnínka zněla: Budeš si každý den uklízet v pokoji. A 2.: Budeš se nažit mít co nejlepší výsledky ať to alespoň k něčemu je...

A takhle jsem dopadl. Ale musí to vypadat, že se alespoň snažím.

Booože lidi. Už to mám za sebou. 😀
Do týhle kapitoly se mi vůbec nechtělo( proto to tak dlouho trvalo). Je to kapitola celkem o hovně a napsala jsem to taky hůř jak jsem chtěla😂. No nic...
Pokud byste mi chtěli něco sdělit, tak komentáře jsou vám k dispozici..
🌟 určitě potěší.

Jooo, a ještě jsem Vám chtěla hrozně moc poděkovat za 750 přečtení a něco kolem 110 vote. Jste úžasní vy moje lásky❤❤❤❤

Suzu💋