Brácha? [Ereri] [Dokončeno]

15.

Pohled Erena

Čekal jsem. A ještě. A ještě. Ale Levi nikde. Počkám na něj, ještě není tak pozdě. Třeba se jen zdržel v práci. Utěšoval jsem sám sebe. S přibývajícími hodinami jsem o něj začínal mít větší strach. Co když se mnou nechce bydlet? Vždyť jsem jen pitomej spratek, kterej dělá nepořádek. Jsem otravnej, nešikovnej a vlezlej spratek. Co když mě nemá rád...ani trochu? Ukápla mi slza. Nemá mě rád určitě ne, jinak by nebyl vždy tak moc naštvanej. Ani můj táta mě neměl rád, a proto určitě odešel. Zvuk hodin odbíjející deset hodin dolehl do mého ucha. Proč ještě nepřišel? Stalo se mu něco?? Doufám, že ne, ale je to dost pravděpodobné. Oblékl jsem se. Půjdu se po něm podívat. Hovory nepřijímal, na zprávy neodpovídal. Nezabývala proto jiná možnost.

Vyšel jsem z domu a začal procházet celé město. Na osvětlených, hlučnějších místech jsem se jen koukal, teda ze začátku. Na odlehlých jsem volal Leviho jméno, jestli se mi neozve. Nakonec jsem volal jeho jméno kdekoliv. Někde přece musí být. A třeba ho najdu, když ho zavolám. Avšak po Levim nebylo ani stopy. Hodiny už odbíjely 11 a mé srdce se začalo svírat. Oči mě štípaly a moje zorné pole se mlžilo. Oblečení jsem měl mírně potrhané, jak jsem prolezl nějakým keřem.

Vrátil jsem se loudavým krokem domů. Moc jsem na cestu neviděl, protže jsem měl oči plné slz, které stékaly dolů po mých tvářích a zanechávaly za sebou mokré cestičky. Doufal jsem, že mezitím příjde, jenže bylo zhasnuto. Propadl jsem beznaději, protože jsem si tak moc zvykl na jeho společnost. Mám ho rád. Nevím, co přesně k němu cítím. Nevyznám se ve vlastních pocitech, natož v těch jeho. Nikdy z něho nejde přečíst, co si myslí a zachovává si svůj kamenný výraz.

Svalil jsem se na jednu ze čtyř židlí v jídelně. Počkám na něj, i kdybych měl čekat do rána. Položil jsem hlavu na stůl a nechal slzám i myšlenkám volný průchod. Napadaly mě ty nejhorší možné scénáře, ale snažil jsem se je potlačit. Marně. Snažil jsem se mu znovu volat i psát, ale nic. Neustále se mi v hlavě rýsovaly obrazy, jak Leviho někdo přepadl a teď bojuje o život. Někdo ho unesl, znásilnil nebo, nedejbože, zabil. Co mám dělat? Mám volat policii? Na to je ještě brzo, takže by to nevyšetřovali. Zvedl jsem pohled k hodinám. Čas se blížil ke čtvrt na 1. Musím na něj počkat, i když mám strašné nutkání usnout. Podepřel jsem si hlavu lokty a poslouchal ticho. Nepřemýšlel jsem nad ničím. Jen jsem poslouchal. Ale slzy mi tekly. Asi automaticky, když jsem si vybavil Leviho tvář. Co když se mu doopravdy něco stalo a já už ho nikdy neuvidím? A to jsem ani neviděl jeho úsměv. Zajímalo by mě, jak vypadá, když se usmívá. Teď nemyslím úšklebek, ale šťastný úsměv. Umí Levi být vůbec šťastný? Nevím, ale budu se snažit, abych ho udělal šťastným a viděl ho se usmívat. Určitě má krásný úsměv. Musel jsem se jemně pousmát nad představou usmívajícího se Leviho. Ale začaly mi téct slzy ještě více.

Čekal jsem. Znova. Nevím, jestli to bylo horší teď nebo před třema hodinama nebo jak už je to dlouho. V tom se ozval zvonek. Levi?! Došel jsem ke dveřím, jak rychle to jen šlo a odemkl neposedný zámek. Za dveřmi stály dvě osoby. Poznal jsem však jen havraní hlavu menšího člověka. Je v pořádku! Relativně. Ta týpka mi řekla, že se opil, že mi ho pomůže dát do postele a pak mi to vysvětlí. Dali jsme Leviho do postele, a potom jsme si sedli do jídelny. Byl jsem sice unavený, ale chci zjistit, co se stalo. ,,Bál ses o něj, co?" vypadlo z ní jako první. Začervenal jsem se a přikývnul. ,,Promiň, pozvala jsem ho na pití a malinko se to zvrtlo. Však on ti to ještě objasní. Mimochodem, já jsem Hanji." Moc jsem nestihl pobírat, co říká. Byl jsem unavený a ona to snad řekla na jeden nádech. ,,Já jsem Eren."
,,Dobře Erene. Už můžeš jít v klidu spát, vypadáš unaveně."ppřikývl jsem. Doprovodil jsem Hanji ke dveřím, kde jsem jí zamával. Spadnul jsem do postele a okamžitě jsem usnul.

Ráno mě vzbudil nějaký hluk, a pak Leviho hlas. Dělal jako by se včera nic nestalo. Nakonec jsem na něj byl včera trochu naštvanej. Mohl se alespoň ohlásit. Ale pak přišel pozdě, bez jakékoliv zamechané zprávy a ještě namol. Doufám, že mu přesně tahle věta vyskočila v hlavě a bude zpytovat své svědomí. A teď se ve mně vařila krev dvakrát tolik, protože dělá jako by se nic z toho nestalo. Na druhou stranu jsem rád, že je v pořádku.

Vstal jsem a Levi už šel do práce. Já šel do školy. Byl to naprosto normální den. Počasí bylo poměrně hezké, a kdybychom nepsali 2 testy, na které jsem vůbec nic neuměl, tak bych mohl říct, že to byl perfektní den.

Ze školy jsem se vracel domů. Šel jsem s Mikasou, která měla taky dneska docela dobrou náladu, Arminem a Jeanem, kteří se celou cestu drželi za ruce a flirtovali spolu. Už jsem říkal, že proti jejich vztahu nic nemám, ale Jean mě vždycky, když se na ně podívám, propálí pohledem. A navíc vypadal jako oř, což mě docela štvalo a měl jsem chuť se tomu smát.

Došel jsem domů, připomnělo mi to včerejšek a moje nálada se začala ještě víc zasrávat. Potom, asi o hodinu déle, se ozvalo cvaknutí dveří. Tak brzy? ,,Heej...Jsem tu," ohlásil se Levi. Vylezl jsem z kuchyně. Vypadal, jakoby nic. Mám chuť mu to všechno vyčíst. Když mi řekl, že se omlouvá, ruply mi nervy, i přesto, že se mi právě omluvil. ,,Jasný, jasný. Ty si jdeš do baru s nějakou ženskou, mě tady necháš samotného, bez toho aby jsi něco řekl nebo napsal. Víš jak jsem se bál, že se ti něco stalo?!! A dneska se tváříš, jakoby jsi nepřišel po půl jedný v noci! Byl jsem tě i hledat víš?! Ale nikde jsi nebyl, tak jsem se o tobe začal bát ještě víc. Víš, jak bylo hrozný celý ty hodiny čekat, až se uráčíš doplazit. Myslel jsem, že máš víc hrdosti, ale ne. Ty mě tu necháš samotného...celé hodiny jsem se b-bál, že se ti...něco stalo a doufal jsem, že ne...eh," vzlykal jsem. Přišel jsem k Levimu blíž. ,,Omlouvám se," zašeptal Levi s opravdu lítostivým a smutným výrazem v tváři. Já měl svůj výraz skřivený do jakésy grimasy. Slzy mi stékaly, tak jako včera.

Přišel jsem k Levimu ještě blíž, že jsme se skoro dotýkali těly. Jakoby však mezi námi bylo tenké plátno, které nesmíme protrhnout. To jsem však v ten okamžik potřeboval udělat že všeho nejvíc. Potřeboval jsem ho obejmout, abych si byl doopravdy jistý, že tam byl a v pořádku. Odpoustil jsem mu. Jasně jsem asi hodně naivní, ale to nic nemění na tom, že mám Leviho rád. Jako bráchu. Ne, nevím. Snad to brzy zjistím.
Protrhl jsem tenké plátno a sevřel Leviho ve svém objetí. Hezky hřál. A já se cítil spokojeně.

Jaaaaj je to tu, jak jsem slíbila. A dala jsem si slib, že už nic neslibuju😂😂.

Moc moc děkuji za vaši podporu v komentářích a taky voty. Jste moje lásky❤❤❤

^°^Suzuu^°^