Brácha? [Ereri] [Dokončeno]

14.

Pohled Leviho

Ráno jsem se vzbudil docela zrakově oslaben, jelikož mě do očí bodalo ostré sluneční světlo. Ze včerejšího dne si vybavuji naprosto všechno... balila mě Petra, potom tam přiběhla Hanji, která mě zachránila, ale na druhou stranu mě vzala do baru, kde jsme potkali Erwina, který mě taky balil. Pořád mě oshával a dýchal na mě, což bylo snad ještě horší než to osahávání. Zase mě zachránila Hanji, která mě odvedla domů. Z cesty si moc nepamatuji. Pamatuji si jen, že Hanji furt něco mlela a potom jsme se objevili před naší chatrčí (není to chatrč). Eren vypadal jako mrtvola a měl červené oči, když nám otevřel. Brečel? Ale to neee. Není nemožné, ale je to málo pravděpodobné. Co když se o mě doopravdy bál? Záleží mu na mně, tak jako mně na něm? Ups-

Vím, nechtěl jsem si to přiznat, ale asi mám Erena rád víc než bych chtěl. Připustil jsem si ho až moc k tělu a zmátlo mi to pocity. Ale to přejde. Ale můžu si za to sám. Nezůstal jsem před ním tak chadný jako před ostatními, čímž on prorazil můj neprůstřelný štít a ukradl mi srdce. To teď patří jemu. Jen a jen jemu. Opravdu jste si mysleli, že řeknu něco takového? Mám ho rád? Ano. Víc než bych měl? Ano. Jsem básník? Ne, jsem cvičitel delfínů.

Včera, když se ti dva na mě tak lepili, přišlo mi to nechutné, ale když pak jsem si vzpomněl, že Eren mě taky objímal, nepřišlo mi to hnusné. Bylo to právě naopak, v Erenově objetí jsem se cítil bezpečně a dokázal jsem mu ukázat i moje slzy, to jsou plusové body pro Erena. Jeho objetí bylo hřejivé, přál jsem si tam zůstat ještě chvilku. Ale předtím jsem si nechtěl připustit, jak moc se mi u něj líbilo.
Jako první se mu ale budu muset omluvit. Nejen, že jsem přišel pozdě, ale ještě zlitej a nechal jsem ho samotného bez jakékoli zprávy, což ode mě bylo hnusný.

Dnes byla zase práce, tak jsem musel vstát. Bylo to složité, ale zvládl jsem to. Uvařil jsem si čaj a vzal si prášek na bolest hlavy, protože, jak jsem mohl tušit, tak bez kocoviny se to neobejde. Byl už čas odchodu a Eren nikde. S takovou zaspí do školy. Vydal jsem se ho vzbudit. Cesta jeho pokojem byla plná nástrah v podobě válejícího se oblečení, časopisů a kdovíjakým obsahem nebo Erenova noha spuštěná z postele. Nakonec se mi podařilo na něj nespadnout a normálně ho vzbudit, ač vypadal roztomile když spal. Kdyby neslintal a nebyl rozvalený po celé posteli s druhou nohoz nahoru na stěně, tak by to bylo lepší.

Vzbudit Erena nebylo nic jednoduchého, ale není to něco, co bych nezvládl. Do práce jsem se dostal včas, a tak jsem měl tu čest potkat šílenou ženskou z laborky. Ano, Hanji. Přilítla ke mně jako neřízená střela, div si neroztřískala bríle o zeď za mnou. ,,Dobré ráno, Levi. Jak ses vyspal? A co tvůj kluk? Vypadal dost unaveně, asi se o tebe bál, nejspíš ani nespal," vychrlila na mě a já to nestíhal vstřebávat.
,,Nazdar," odpověděl jsem prostě a obešel naší otravnou Hanji. ,,Neignoruj moje otázky! Tvůj kluk vypadal opravdu nešťastně. Měl by ses mu omluvit..."
,,Já vím. A není to můj kluk, ale nevlastní brácha."
,,Ach taaaaak." Hanji se na tváři vyrýsoval zlověstný úšklebek. Bylo vidět, že mi nevěří, ale ať dělá jak chce, já ji přemlouvat nebudu. Teď už jsem zamířil do šatny a Hanji se za mnou pořád koukala s tím úškebem a něco si mumlala. Doufám, že už v tý svý dutý kebuli nezosnuje nějaký ďábelský plán. Mávnul jsem nad tím rukou a šel dál. Asi metr od mé šatny se objevil ten nejlepší člověk, co mohl být. Petra. Jakmile mě zahlédla, začala se mi omlouvat, div se jí z hlavy nekouřilo. Potom, co jsem jí řekl, že je to v pohodě, se jí jaksi uvolnil výraz v tváři a s mírným úsměvem šla konat svou práci. Což já taky.

Celý den proběhl naprosto normálně. Navštěvníci. Krmení. Trénování. Nic zvláštního. Dokonce jsem vypadnul i dřív než normálně, za což jsem byl rád. Alespoň se budu moct Erenovi omluvit. Nasedl jsem na můj obvyklý autobus. Asi bych si měl pořídit auto. Moc mě nebaví dýchat ten samý vzduch s různýma slizkýma lidma. Řidičák mám, peníze na auto taky. A Eren mi může pomoct s výběrem.

Vystoupil jsem na zastávce blízké mému obydlí. Už mi zbývá jen jedna zatáčka a jsem v naší ulici. Zabočil jsem a vydal se onou ulicí asi 30 metrů, než jsem se objevil před vrátky. Jsou vždy otevřená, a tak mám klíč jem od hlavních dveří, ke kerým jsem se přibližoval po kamenité cestičce. Od hlavních dveří mě už dělily jen tři schody. I ty byly v mžiku za mnou, respektive pode mnou. Vzal jsem měděný klíč a odemkl dveře. Otevřel jsem dveře a následně vstoupil do útrob našeho bytu. ,,Heeej, jsem tu," ohlásil jsem se. Z obýváku se vynořil Eren s dost nasraným výrazem. Co jsem udělal? Udělal jsem něco? Nebo je teď naštvaný za ten včerejšek? ,,Umm... Erene. Promiň, že jsem včera přišel tak dlou-"

Pokračování příště...😂 No jo je odemne hnusný to tady useknout, hlavně když jsem to nebyla schopná vydat dřív- důvodem byla moje lenost-.
Co myslíte, že se staneeee?😏

No, doufám, že se kapitola líbila. Můžete tu po sobě zanechat vote nebo koment.😘

Suzuuu❤❤