Brácha? [Ereri] [Dokončeno]

29.

Cesta do hotelu byla tichá. Přerušovaná jen Leviho občasným popotahováním. Nikdy bych netušil, že Levi může vypadat tak zranitelně a bylo mi líto, že jsem nám zkazil naše první rande, o kterém on ani nevěděl, že to pro mě rande bylo. A já to celé zkazil.

 V hotelu jsme zamířili do našeho pokoje, ve kterém se rozprostírala tma a slabé pruhy světla zvenčí. Rozsvítil jsem a vstoupil do pokoje. ,,Půjdu se převlíknout," oznámil jsem a zalezl do koupelny. Když jsem se vrátil z koupelny, Levi byl převlíklý a spal. Světlo bylo zhaslé, tak jsem se po hmatu dostal co nejtišeji do postele. Ten večer jsme spolu už samozřejmě nemluvili a druhý den ráno, když jsem se vzbudil, tak tam už nebyl. Nevěděl jsem, jestli je na mě naštvaný nebo něco takového. Což pro mě bylo horší než, kdyby mi řekl, že jsem prostě debil a neměl se ho na to ptát. Kdyby mi prostě řekl pravdu (o tom, jakej jsem debil).  Ale on se vypařil. Nebo to jsem si myslel, dokud mě z přemýšlením nad Levim, nad tím, co dneska budu dělat, nad tím, co si vezmu na sebe a tak dále, nevyrušilo klapnutí dveří od našeho pokoje. Levi vstoupil a já k němu vzhlédl, protože jsem stále seděl na posteli. ,,Dobré ráno, bude snídaně," řekl v klídku Levi a já trochu neohrabaným a zmateným ,,D-dobré" odpověděl. Levi si sedl na židli k oknu a začal něco dělat na mobilu. Vypadal v naprostém pořádku, jako by se nic nestalo. Když si všiml, že na něj poměrně dlouho zírám, což jsem si ani neuvědomoval, na mě hodil zvláštní výraz ve smyslu: co mu je? a zamával mi rukou před obličejem. ,,Oblíkej se, nebo na tu snídani půjdu sám," prohodil trochu naštvaně znějícím hlasem, ale i v mém zmatení jsem dokázal poznat, že to ve skutečnosti naštvaný není. Vyskočil jsem z postele a začal si vybírat oblečení, pak jsem si zalezl do koupelny a převlíkl se. Levi už čekal v předsíňce a stále něco dělal na mobilu. Choval se, jakoby se večer před tím nic nestalo. Nezdál se mi naštvaný, smutný nebo cokoliv jiného. Prostě to byl Levi. Levi, do kterého jsem se zamiloval, ale teď mě naplňoval pocit lítosti a viny. 

Došel jsem si ještě pro můj mobil a vyrazili jsme na snídani. Došli jsme do jídelny, kde jsme si sedli k mojí mamce a Kennymu. Popřál jsem jim dobré ráno a Kennyho jsem propálil pohledem. Co když svou paměť neztratil a jen to hraje, aby mohl Levimu znovu ublížit? Levi, sedící vedle mě, si mého pohledu všiml a drcl do mě. Obrátil jsem na něj svůj pohled. Leviho výraz naznačoval, ať toho nechám, a tak jsem se na něj nevinně pousmál a podíval se na mojí mamku, která o něčem debatovala s Kennym, s Leviho strýcem. Opravdu jsem nečekal, že by to mohl být jeho strýc. Pořád se mi tomu nechce nějak věřit. Tomu všemu. 

Pohled jsem věnoval červeno žlutému prostírání na stole s drobnými kostkovými vzory. Bude to v pohodě, Erene. Bude to v pohodě, říkal jsem sám sobě. Někdo by se mohl ptát: Co bude v pohodě? Stalo se ti snad něco? Sám jsem však nevěděl, proč se uklidňuju. Byl jsem zmatený a naštvaný na Kennyho, ale i na sebe.  Možná to ale Levi někomu potřeboval říct. Třeba proto se teď chová pořád normálně a možná i šťastněji. Když mi to řekl, znamená to, že má ke mně důvěru? Možná pro něj něco znamenám, když mi řekl něco tak osobního. Může mě mít rád jako bratra, protože my v podstatě bratři jsme. Ale já ho jako bratra neberu. Co když mu řeknu, že ho mám rád víc než jako bratra, víc než jako kamaráda, ale že ho miluju. Určitě by mě obdaroval znechuceným výrazem, a pak by se odstěhoval. Zase bych to pokazil. Takhle s ním alespoň můžu trávit čas... jakožto brácha. V mé hlavě bylo strašně moc myšlenek. Možná proto jsem se uklidňoval, že bude všechno v pohodě. Znovu jsem svůj pohled stočil k matčině příteli. Bylo zvláštní a nemožné se na toho člověka, jenž seděl vedle mojí mámy, dívat stále stejně, když jsem teď znal část jeho minulosti. A taky Leviho minulosti...