Brácha? [Ereri] [Dokončeno]

26.

Zbytek odpoledne jsem se snažil nevnímat Leviho přítomnost a jeho zvláštní pohled na mou osobu. Určitě si něčeho všimnul. Musel, jelikož já se tak odtažitě normálně nechovám. Co mám ale  dělat, když mám pocit, že mě určitě někdo viděl nebo slyšel, když jsem byl za skalkou?

Tenhle pocit ale k večeru začal opadávat a já se zase s Levim normálně bavil. Nezapomněl jsem ani napsat mým přátelům, jak se mám dobře. Nenapsal jsem jim o tom, co se mi stalo na pláži. Zas tak důvěrný nejsem, ale pochlubil jsem se, že si žiju jako král, což jim muselo stačit.
Večeři jsme si dali jako spořádaná skoro rodinka hezky v hotelu, kde byly stoly plné jídla, takže jsem byl znovu nacpaný k prasknutí. Asi bych si toho kuchaře měl pořídit domů, aby mě naučil vařit. Doufám teda, že by Leviho moc neurazilo, kdybych jedl převážně jídlo od kuchaře. Ne, nebudu to dělat, zase tolik peněz, abych mohl platit kuchaři, nemám. Navíc Leviho jídlo nadevše miluju a jsem ochotný jeho jídlo jíst až do mého skonání. Zní to jako manželský slib. 

Večer jsme si ještě rozhodli udělat menší vycházku do města nebo spíš na kraj města. Dobře, tak poblíž hotelu, kde se i tak nacházela velká spousta obchodů a stánků se suvenýry, jídly a spoustou dalších věcí. Když jsme šli blíž ke středu všeho ruchu, přibývalo na lidech, obchodech i všem ostatním. Byl tu jeden z přístavů. Takový menší, ale kolem něho byla podélná promenáda vydlážděná chodníkem širokým minimálně na dva jízdní pruhy až na to, že tu nic nejezdilo. Za to lidmi se to hemžilo, takže to byla taková lidská dálnice. Po krajích byly obchůdky a kamenné obchody, tmavé i světlé uličky zdobené všelijakými světýlky.
Nahlížel jsem do všech stánků a pořádně se koukl na věci, které by mohly být mým potenciálním úlovkem, ale viděl jsem až moc hezkých věcí na to, abych se rozhodl, co si koupím. Potom jsme se vrátili do hotelu. Bylo asi půl desáté. Dal jsem dobrou mamce, zamával Leviho taťkovi a odešel s Levim do našeho pokoje. Další noc s Levim v jedné posteli.

Usnul jsem překvapivě rychle, když se Levi sprchoval. Ráno jsem se krásně svěží probudil do nového slunečného dne. Dneska prý pojedeme z městského přístavu lodí na nějaký ostrůvek, kde si uděláme hezký den. Už se těším...

Po snídani jsme vyrazili. Nejdříve jsme šli do města do toho přístavu, kde jsme byli včera. Potom jsme nastoupili na loď, která nás vezla ani nevím kam. Všude kolem bylo průzračně modrá voda. Krása. Loď doplula do svého cíle asi za 45 minut. Vylodili jsme se na ostrůvku s menším kopcem uprostřed a vydali jsme se hledat pláž, o které mi mamka povídala, zatímco jsme pluli. Prý je tam azurová voda, a je to ohraničené skálami, a prý je ještě stokrát hezčí, než pláž před hotelem. Byl jsem z toho značně nadšený. Lidí sem moc s námi neplulo a ti, co pluli také, tak vypadali jako obyvatelé zdejší malé vesničky s tradičními domečky. Vydali jsme se tedy hledat tu pláž. Mamka vypadala že ví, kam jít, a tak jsme jí následovali. Za 15 minut jsme byli nejspíš na místě a já se nestačil divit. Pláž ohraničovala menší skaliska, přes které se dalo přejít na další pláž, která byla bezpochyby stejně tak krásná jako tahle. Na okraji byl opravdu mírný břeh, který se směrem od moře zvyšoval, až přešel v kopec tohoto ostrova. Úpatí kopce bylo porostlé zelenými palmami. Měl jsem otevřenou pusu, že jsem si nevšiml, že se moje mamka se svým přítelem dali na úprk na vedlejší pláž. Z mého zírání mě vyrušila něčí ruka na mém rameni. Byl to Levi. Kdo jiný taky, že? Nějaký černošský domorodec, který drží v ruce kokosák. Žijou tady vůbec černoši? No, to asi ne. Lidé, kteří s námi pluli byli jen opálenější, ale jako černoši nevypadali.

,,Carla říkala, že jdou na vedlejší pláž a že loď nazpátek pluje ve tři, takže se pro nás potom staví. Jestli dovolíš, tak já jdu plavat," řekl, obešel mě směrem k jedné palmě, pod kterou si hodil věci a o půl minuty později už lezl do vody. Byl tak rychlej, že jsem si ani nestihl všimnout jeho dokonalého těla, ale pak jsem si řekl, že je to vlastně dobře. Nechci řešit skalkový problém na takové krásné velké pláži, co vypadá skoro jako ze snu. Připadal bych si pak, jakože jsem pošpinil toto místo. Levi si to hezky plul směrem k otevřenějšímu moři, na kterém jsem zatím neviděl jednou loď.

Levi po nějaké době připlaval a povídal si se mnou, četl si nebo znovu plaval, což byly také i mé jediné aktivity dnešního dne. Nestěžoval jsem si, právě na opak. Byl to klídek. S Levim byla dokonce i sranda a já pociťoval, že mě to k němu táhne stále víc a víc. Ale, jak bere on mě? Jako bratra? Cítí to stejně? Nevím, jak bych taky mohl. Užírá mě to.

Ani jsme si toho nevšimli a vedle nás se zjevila moje mamka s "taťkou", nějak mi nejde si zvyknout na to ho tak oslovovat. Byl už čas na cestu zpátky, takže jsme vyrazili do vesničky, a pak hurá zpět do města. Zbytek odpoledne jsme hráli na pokojích hry jako malý děcka, ale skvěle jsme se při tom bavili. Potom, jako už předchozí večer, následovala večeře a procházka městem. Tentokrát jsme si zvolili jít hlouběji do města. Dál od moře, ale ani tak nás krása této poměrně historické části města nezklamala...

Déšť. Když jsem se ráno probudil, pršelo. A to docela dost, rozhodli jsme se, že strávíme den v hotelu hraním her ve společné hotelové herně odpočíváním od ostrého sluníčka. Po obědě byl déšť pořád stejně prudký a nevypadalo to, že by se mrakům chtělo přestat plakat. Když z ničeho nic Levi oznámil, že se jde projít. Nechápal jsem ho. Potom, co odešel se rozpršelo ještě víc. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem o něj neměl strach. Byl tam už asi půl hodiny. Mobil si nechal tady a já už začínal být zoufalý. Mamka i Leviho taťka říkali, ať se tolik nebojím, že je dospělý. Ale co když se mu něco stalo?

Po asi hodině, co byl pryč se objevil ve dveřích našeho pokoje. Byl jsem tam zrovna sám, protože rodiče řešili něco s klimatizací, jež se jim v pokoji rozbila. Levi byl celý mokrý a nedivil bych se, kdyby i prochladlý, i když tohle je takový ten letní déšť. I když by se to dalo spíš nazvat letní slejvák. Přiběhl jsem k němu a i přes to, že byl celý mokrý, jsem ho pevně objal.
,,Bál jsem se..." nechal jsem odeznít konec mé věty do ticha mezi námi, ale Leviho, který mi objetí oplácel, jsem nepouštěl.
,,O mě se nemáš co bát. Potřeboval jsem si jen pročistit hlavu," pousmál se a já byl až teď schopen ho pustit a doběhnout mu pro ručník. Byl jsem rád, že se vrátil.

Jujky....to už jsem zase dlouho nic nevydala... A to jsem slibovala, že to vydám ještě o Vánocích. 😂

Ale potřebuju tohle dodělat do přijímaček, což ja si myslim, že stihnu. Chybí nám totiž už jen cca 5 kapitol, a pokud to nebudu vydávat po měsíci, tak to stihnu. Fanděte mi😂😂

Jinak chyby, který tady bezpochyby jsou, opravím až někdy jindy, takže si jich prosím nevšímejte.😘😂
Taky si prosím nevšímejte, jak moc velkej shit to je😂😂

Děkuju za 12K jste zlatí❤

-Suzie🔥💞