Brácha? [Ereri] [Dokončeno]

17.

,,Ahoj, Levi," pozdravil jsem ho. On ke mě zvedl pohled, tiše na mě houknul na důkaz pozdravu a dál se věnoval uklízení. Vypadal zamyšleně, tak jsem ho nechal. Já se taky musím hodně soustředit. Za dva týdny jsou prázdniny. Píšou se samé písemky a většina žáků je ve stresu. Mně moje známky nějak netíží, protože vím, že jsem neskutečně marnej. Mojí mamku to však zajímá a ta mi za co nejlepší vyvědčení slíbila, že pojedeme na dovolenou k moři. Já nikdy u moře nebyl, a tak se chci co nejvíc snažit. Kvůli té dovolené, samozřejmě.

Zalezl jsem do svého pokoje, který byl aktuálně uklizený. Nekspíš tu Levi uklízel, což se divím. Říkal mi přeci, že můj pokoj si budu uklízet sám. Každopádně, mě to nevadí, alespoň to nemusím dělat já. Sedl jsem si ke stolu. Všiml jsem si fotek pověšených na stěně. Ty fotky tu jsou už dlouho a vždy mi připomínají mé dětství. Dobu, kdy jsem měl nulové starosti a lítal jsem všude možně s Mikasou a Arminem, kteří dřív bydleli ve stejném městě jako moje mamka. Potom se přestěhovali, stejně jako já, kvůli škole. Šli jsme na stejnou školu, protože jsme si slíbili, že spolu budeme navždy a budeme se navzájem chránit. Jasně, byli jsme malý skřeti, ale všichni to bereme vážně a plánujeme být kamarády asi doopravdy navždy.
Na jedné fotce jsme všichni tři. Objímáme se a usmíváme se jako debílci, ale je to roztomilá fotka. Na druhé lezeme s Mikasou na strom a Armin na nás křičí ať nespadneme. Mikasa nespadla, ale já spadl jakmile to Armin dořekl. Potom ke mě s mojí mamkou, která to fotila, přiběhl a začal se mě ptát, jestli jsem v pohodě a dokonce i začal brečet, když jsem měl zlomenou ruku. Mikasa se o mě potom starala a krmila mě.
Pohlédl jsem na zbylé čtyři fotky a pousmál jsem se při pohledu na nás jako prcky stojící před školou jako prvňáčky. Fotku se zmrzlinou, kde máme všichnu špinavé tváře, ale i tak se opět usmíváme. Fotku z posledního roku na základce. Tu úplně poslední fotku jsem si vzal do ruky. Byla to fotka s námi třemi a mým taťkou. Byl to doktor. Docela známý doktor. Dokud jednoho dne nezmizel. Jak už jsem jednou říkal, tak jsem se potom zhroutil. Měl jsem ho rád. A z mého stavu mě nevytáhl nikdo jiný než Armin a Mikasa. Vždycky jsme stáli při sobě, a to se nikdy nezmění.

Z mého přemýšlení mě vyrušil Levi. ,,Hoi, Erene, je večeře, tak přijď," řekl a už se chystal odejít. Já ho však ještě zastavil. ,,Levi...pomůžeš mi s přípravou na test? Už jen dva dny a pak tě přestanu otravovat," zeptal jsem se. Ano, už jen dva dny. V úterý už budou uzavřené známky, protože od úterý se jezdí na výlety a polovina školy bude pryč.
,,Potom," řekl klidným hlubokým hlasem a odešel. Odložil jsem fotku, kterou jsem stále držel v ruce, na stůl. Vstal jsem od stolu a šel za Levim do jídelny. Vypadá to, že nemá zrovna nejlepší náladu. Kdo by taky měl, když už začíná být docela vedro. Levi když pracuje, tak je sice ve vodě s delfíny, ale i tak si myslím, že tam musí být horko a on je teď uškvařený.

Zasedl jsem ke stolu, na místo naproti Levimu. Na stole ležela míchaná vajíčka a nějaká zelenina. Levi měl ve tváři jakýsi zvláštní výraz a po čele mu tekla kapka potu. Jasně tady vevnitř je asi 27°C, ale nějak se mi nezdá to, že je takový červený. Mezitím, co já sežral už skoro všechno jídlo, tak on se v tom jen přehraboval. Zhluboka dýchal a celkově vypadal dost mimo. ,,Levi... Hej, Levi, jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě. ,,Hmmm... Co? Jo, jsem," přikývnul a podepřel si hlavu rukou. Vstal jsem ze židle. Levi mě jedním okem pozoroval, jak jdu k němu. Položil jsem mu ruku na čelo. Ta ruka se mi málem usmažila. Byl opravdu vařící. Odtáhl jsem se od něho a došel k lékárničce. Levimu jsem podal teploměr a pozoroval ho, jak ho sklepal, a potom si ho strčil do podpaží. Byl jsem si skoro stoprocentně jistý, že má teplotu, a tak jsem mu dal vařit čaj. Nevím co se má dělat při úpalu. Nebo při úžehu. Ani nevím, co je co. Možná bych měl někomu zavolat. Komu? Co ta ženská, co Leviho přivedla předevčírem domů? Hanji. Ta by o tom mohla něco vědět, ne? Vypadala jako doktorka. Na doktory mám čuch. ,,Levi, dej mi číslo na tu ženskou, co tě přivedla domů, Hanji." Levi přikývl a začal někde v kapse štrachat mobil. Když mi ho podal s nastaveným Hanjiným číslem, dodělal jsem mu čaj a postavil ho před něj.

Nastavil jsem ruku, kam mi Levi dal teploměr, který ukazoval 38,2. Doprovodil jsem ho do postele, čaj mu postavil na stoleček a na čelo mu dal namočenou utěrku. To se přece při teplotě dělá...nebo ne? Já se nikdy o nikoho, kdo má teplotu nestaral, tak to snad dělám správně. Vytočil jsem číslo, které bylo připravené na Leviho mobilu. ,,Háló...Levi, co potřebuješ? Je neobvyklé, že voláš zrovna ty," ozvalo se z druhé strany. ,,Dobrý den, slečno Hanji. To jsem já Eren."
,,Jé, to jsi ty... A co potřebuješ?" položila docela důležitou otážku. ,,Levi má asi úpal...Nebo úžeh a já nevím co mám dělat. A myslel jsem, že Vy byste to mohla vědět," odpověděl jsem.
,,Má teplotu?"
,,38,2"
,,A zvrací?"
,,Ne, teda zatím ne. Já jen, že nevím, co mu je, tak jestli byste nemohla přijet. Jste jeho kamarádka ne?" nervózně jsem se poškrábal na krku. Připadal jsem si trapně, že jsem ji prosil o něco takového, ale komu jinýmu jsem měl volat? ,,Jo, tak nějak a přijet bych mohla...Za půl hoďky tam jsem," řekla a típla to. No bezva, co mám tu půl hodinu dělat?

Po delší době zase kapitola...
Jsem ráda, že už jsem to napsala, ale zase mě to začíná bavit. A mám víc času, takže by mohli kapitoly vycházet častěji.

Suzuu🌸🌸