Jednou za život (Fremione)

26. kapitola - Krátký výlet na Ministerstvo kouzel

Ve škole patřila Lenka Láskorádová k lidem, kterým se Draco Malfoy neustále posmíval. Ta holka byla vyšinutá, neustále vykládala něco o škrknách, ať už to bylo cokoliv.
O Střelence Láskorádové mu utkvěly jen dvě věci. Jedna z nich byly její vlasy. Měla skoro stejný odstín vlasů jako on. Ostatní ze Zmijozelu si ho dříve dobírali, že je s tím bláznem příbuzný. Doopravdy jim to nemohl vyvrátit, protože Láskorádovi byla čistokrevná rodina, takže nějakým způsobem příbuzní byli. Druhá věc, kterou si o ní pamatoval, byla její povaha. Nikdy ji jeho nadávky nevyvedly z míry, vždycky se na něj jen usmála nebo mu dokonce složila kompliment. Ta holka byla prostě nesnesitelná.
A teď byla u něj ve sklepě.
Pán zla nebyl moc nadšený z věcí, které Jinotaj publikoval o Harrym Potterovi, takže redaktorovi vzal jedinou věc, na které mu záleželo. Temný Pán měl všechnu moc na světě, nikdo ho nezastavil ani se mu nepostavil. Draco pochopil jeho úlohu v tomto novém světě. Když zůstane zticha a udělá, co se mu nařídí, přežije válku. On i jeho rodina.
I tak bylo zvláštní pomyšlení na to, že ta o rok mladší blonďatá šílená holka závisela na laskavosti jeho rodiny. Lenka byla závislá na něm.
Ten den, kdy odvedli Lenku od jejího otce, šel se Smrtijedy i Draco. Viděl výraz hrůzy a bezmoci v mužových očích. Přepadl ho neznámý záchvat soucitu. Chápal, čím si pan Láskorád prochází, i když si to sám nechtěl přiznat.
,,Draco,“ zavolala ho teta. ,,Nakrm vězně.“
Takže Draco šel, jako domácí skřítek do sklepa, kde Láskorádová ležela na zemi. Položil před ní misku s jídlem a bez jediného slova se vydal nahoru.  Nepromluvili spolu ani slovo, ale Draco věděl, že je to teprve začátek.
-----
Hermiona všechno překontrolovala třikrát, aby si byla jistá, že mají všechno připravené na cestu na Ministerstvo. Den začal jako minule, stáli v malé opuštěné uličce a úderem osmé se začali objevovat ministerští pracovníci.
Když se objevila malá žena, Hermiona rychle vyslala jejím směrem omračující kouzlo, přesně jak to udělala minule.
,,Mafalda Hopkirková,“ přečetl Ron nahlas malou indentifikační vizitku, kterou našel v ženině kabelce. ,,Asistentka z oddělení nepatřičného užívání kouzel. Vezmi si to, Hermiono, a tady jsou její žetony.“
Hermiona zírala na mnoholičný lektvar s Mafaldiným vlasem. Vždycky ho nesnášela, chutnal odporně a přeměna samotná také nebyla zrovna příjemná. Proto ho do sebe rychle kopla a nasadila si kulaté brýle.
O několik vteřin později se ozvalo tiché lupnutí a před nimi se objevil drobný kouzelník.
,,Nazdárek Mafaldo,“ přivítal ji.
,,Ahojky,“ odpověděla Hermiona, tentokrát už bez zaváhání. ,,Tak jak se dneska daří?“ Když jí drobný kouzelník sdělil, že se necítí nejlépe, Hermiona trvala na tom, aby si vzal jednu drobnou sladkost. Stačila jenom chvilinka a blicí pastilka začala účinkovat.
Netrvalo dlouho a tři přátelé vešli do Ministerstva kouzel a nastoupili do výtahu, který je měl dovést za Umbridgeovou. Bylo to jen pár vteřin poté, co Ron zmizel opravit déšť v Yaxleyho kanceláři, když Dolores Umbridgeová v celé své kráse nastoupila do výtahu. ,,Ah, Mafaldo!“ Přivítala žena Hermionu. ,,Posílá vás Travers, že?"
,,Ano,“ odpověděla Hermiona jasně. Její sebedůvěra se velmi zlepšila od té doby, co naposledy stála na tomto místě.
,,Výborně, jste přesně ta, kterou potřebuji.“ Otočila se zpět na jednoho z lidí, kteří stáli za ní. ,,Máme dnes deset lidí a mezi nimi i manželku jednoho zaměstnance ministerstva! No, ne…dokonce i přímo tady na ministerstvu!“ Hermionina nenávist vůči té ženě neznala mezí. Zhluboka se nadechla, aby nedala najevo své pravé pocity.
,,Pojedeme rovnou dolů, Mafaldo, v soudní síni najdete všechno, co budete potřebovat. Dobré ráno, Alberte, nechtěl jste vystoupit?“
,,Ano, samozřejmě,“ přitakal Harry a vystoupil z výtahu.
,,Není to hrozné, Mafaldo? Tolik Mudlorozených se snaží schovat,“ vykládala jí dál Umbridgeová. ,,Naštěstí máme zaměstnance, jako je Runcorn, kteří je pro nás najdou a přivedou. Zrovna minulý týden se mu povedlo zastavit jednoho mudlovského šmejda, který chtěl odletět do Ameriky.“ Podívala se na Hermionu a očekávala odpověď.
,,To je úžasné,“ přitakala. Konečně dorazily dolů, Umbridgeová se vykolíbala z výtahu a Hermiona ji rychle následovala.
Už z dálky před sebou viděla rudé vlasy pana Weasleyho. Mluvil tlumeným hlasem s vysokým mužem o případu jednoho z Mudlorozených. Přesně jako minule, Umbridgeová kolem něj prošla, jakoby ho neviděla. Stejně byl sledován na každém kroku a ona neměla čas ani potřebu se mu víc vysmívat.
Hermiona se zhluboka nadechla a zpomalila, aby mohl pan Weasley dokončit rozhovor, a aby byla Umbridgeová v dostatečné vzdálenosti, aby je už neslyšela. Když pan Weasley spatřil Umbridgeovou, přerusil konverzaci a vyrazil směrem k výtahu. Hermiona sevřela pěst okolo malého papírku a upřela pohled k zemi, aby tak naoko nechtěně do něj narazila. Při srážce mu nepozorovaně vsunula pergamen do kapsy.
,,Oh, Arture, omlouvám se.“
,,To nic, Mafaldo. Byla to moje chyba, měl jsem se dívat na cestu,“ usmál se na ni.
,,To já také. Nevadí, nebudu tě zdržovat, určitě toho máš hodně na práci,“ Pan Weasley přikývl, popřál jí hezký den a odešel.