Jednou za život (Fremione)

17. kapitola - Vánoce s dvojčaty

George Weasley byl pořád trochu zmatený ze sletu událostí, které vedly k tomu, že teď Hermiona Grangerová byla ve Fredově pokoji. Věděl, že Fred znovu hlídkoval v Essexu a že Hermiona je na Vánoce s rodiči. Tak jak se ocitla tady a proč brečí?
,,Můžeš mi to vysvětlit znovu?"

,,Merline, ty jsi nechápavý," pokusil se Fred o vtip, zatímco sledoval své ruce a zvažoval jestli má jít za Grangerovou nebo ne. Řekla mu, ať jí nechá o samotě, jenže už v pokoji brečela dobrých 30 minut a nezlepšilo se to. Nechápal, jak vůbec v sobě tahle malá holka může mít tolik vody, kterou může vybrečet.

,,Ona vymazala paměť svým rodičům?" Ujišťoval se George.

,,Říkala, že je musí ochránit a poslala je do Austrálie. Pak se zeptala, jestli u nás může zůstat přes Vánoce. Chtěla spát na gauči ale já trval na tom, aby si vzala můj pokoj."

,,Wow, koukám že letos opravdu máš vánočního ducha," zamumlal George a vysloužil si od svého dvojčete ostrý pohled.

,,Prosila mě, abychom neříkali v Doupěti, že je tady."

,,S tím nemám žádný problém, ale Vánoce jsou-"

,,-za dva dny-"

,,-a nikdo by neměl být na Vánoce sám-"

,,-ale my musíme jít na Vánoce do Doupěte," dořekl Fred a kroutil hlavou. ,,Já vím, ale nemůžeme jí přece nutit, aby šla s námi."

,,Technicky vzato můžeme, je to přece náš pokoj, který používá."

,,Radši by žila na ulici, než aby strávila Vánoce v Doupěti. Bude lepší, když tu prostě zůstane."

,,Tohle bys říkal i tak, nehledě na okolnosti." Fred zavrtěl hlavu a postavil se na nohy. Zhluboka se nadechl, dodal si odvahy a přešel ke dveřím do svého okoje. Mohl slyšet, jak nešťastně popotahuje, nemohl snést myšlenku, že tam sama pláče a tak zaťukal. ,,'Miono, můžu jít dovnitř?"

,,Jo," ozvalo se slabě. Pomalu otevřel dveře a vkročil do pokoje. Ležela na posteli, slzy jí stále stékaly z obličeje na polštář pod její hlavou. Posadil se vedle ní na okraj postele a ustaraně si ji prohlížel.
,,Chceš si o tom promluvit?" Zeptal se jí, ale ona jen zavrtěla hlavou.
,,Díky, že jsi mě tu nechal zůstat, Frede."

,,Neděkuj, to byla samozřejmost." Její hnědé oči na něj hleděly, ale neviděly ho. Dívaly se daleko za něj, zmatené z milionů myšlenek proudících v její drobné hlavě. Přál si, aby mohl na chvíli vypnout její myšlenky, věděl, že pravděpodobně rozebírá pořád dokola, co kdy udělala špatně. A za všechno se obviňuje.

Takže udělal to, co uměl nejlépe. Rozesmál ji. Pověděl jí pár vtipů a pak pokračoval vypravováním o spoustě žertíků, které spolu s Georgem provedli Ronovi za celá ta léta v Doupěti, počínaje tím, jak proměnily jeho plyšového medvídka v obřího pavouka. Vyprávěl jí o tom, jak mu často podstrkovali své produkty, aby je nemuseli testovat jen na sobě.
,,Jednou," pokračoval, když už se Hermiona posadila a na slzy už úplně zapomněla. ,,Jsme testovali tenhle výrobek, který měl tvůj jazyk přebarvit na zeleno, což byl příznak dračích spalniček. Takže jsme ho nalili Ronovi do dýňového džusu. A jeho jazyk začal neuvěřitelně otékat. Mamka si myslela, že byl alergický na její černý pudin a opravdu od té doby ho Ron už nikdy neměl."

,,Děkuji ti, Frede," řekla a opřela si hlavu o jeho rameno, přesně jako té noci po Křiklanově večírku.

,,Cítíš se lépe?" Staral se a ona jen přikývla, náhle vyčerpaná ze všech těch slz, které uronila. Fred zkontroloval hodinky a zjistil, že už je dlouho po půlnoci. ,,Asi je čas jít spát?" Navrhl, i když by nejradši zůstal v téhle pozici po zbytek života. Hermiona přikývla do jeho ramena.