Tu noc měla Hermiona noční můru, ve které Levandule spolu s Dobbym vstali z hrobu a napadli ji. Když s ní byli hotovi, vrhli se na všechno a na všechny její milované, počínaje Fredem Weasleym.
Netřeba zmiňovat, že ji v noci vzbudil její vlastní výkřik, tlumený do polštáře. Fred vrazil do jejího pokoje, protože si myslel, že ji napadli Smrtijedi. Zůstal s ní dokud znovu neusnula a přemýšlel, co se jí může zdát tak strašného, že ji to budí skoro každou noc.
Také přemýšlel o tom, jaké to bude, až se vrátí do Bradavic. Jedna jeho část ji chtěla poprosit, ať tu s ním zůstane, že může pracovat u něj v obchodě. Ale věděl, že by s tím nikdy nesouhlasila. Až moc milovala učení. Ale i tak mu bude hrozně chybět, až odjede.
Nový rok přešel a nadešel čas, aby se Hermiona vrátila do Bradavic. Fred jí doprovodil na nádraží Kings Cross a objal ji na rozloučenou. ,,Určitě jsi rád, že se mě zbavíš," zažertovala Hermiona. ,,Konečně budeš mít zpátky svůj pokoj."
,,Nikdy mi nevadilo, že si s námi zůstávala." Řekl jí tiše. ,,Vždycky můžeš mít můj pokoj, když ho budeš potřebovat. Hermiono já-" zhluboka se nadechl, ale píšťalka zapískala, dávala znamení, že byl čas odjezdu. ,,Měla bys jít."
,,Budeš mi psát?" Ujišťovala se Hermiona.
,,Samozřejmě, uvidíme se za pár měsíců," Hermiona se na něj usmála, políbila ho na tvář a odběhla najít si místo ve vlaku.
Začala nosit kolem krku obraceč času, který dostala od Freda a zřídkakdy ho sundavala. Když ho Harry spatřil, vyptával se, kde ho vzala. Byl trochu znepokojený, když mu odpověděla, že jí ho Fred vyrobil. Začínal se o svoji kamarádku trochu bát.
Nevědomky si pohrávala s obracečem. Fred vůbec netušil, co jí právě dal. Říkal, že je dobrý jen na dvacetiminutové cesty, ale pro ni to znamenalo víc, než jenom možnost chození za školu. Dal jí možnost přeskočit všechno, co si pro ni Bellatrix Lestrangeová připravila, už nebude muset nikdy cítit tu strašnou bolest.
Ráno po jejich návratu do Bradavic byla velmi překvapená, když jí přišel u snídaně dopis. Ihned rozpoznala rukopis. Byla pryč ani ne dvacet čtyři hodin a už jí poslal dopis. Bez ohledu na to se jí po tváři rozlil šťastný úsměv, když pročítala řádky dopisu.
Celý den byla na hodinách duchem nepřítomná, myšlenkami u jednoho zrzavého chlapce. Netušila, kdy se to změnilo, ale jejich vzájemné psaní a povídání už pro ni nebylo jen kvůli tomu, že by měl v budoucnu umřít. Tak jejich přátelství začalo, ale teď to bylo jiné. Užívala si jeho společnost. Líbilo se jí, jak ji dokázal rozesmát a byl ochotný Rona nějak napálit, jenom proto, že jí jeho bratr ublížil. Fred se pomalu stával středobodem jejího vesmíru, čím dál víc ji odtahoval od Rona.
Hermiona se podívala na chlapce, který seděl vedle Levandule na přeměňování. To, co k němu cítila už kompletně zmizelo. Namlouvala si, že ji jenom štve jeho chování a až Ron trochu dospěje, bude zase její. Ale jedná její část pochybovala, jestli ho ještě vůbec chce.
Ten večer seděla Hermiona v knihovně a zvažovala obě možnosti v deníku. Se svými city k Fredovi nemohla nic dělat, už i tak narušila dějovou linku. Ale co když jeho smrt byla daný moment? To by ji zcela zničilo. Ne, bylo lepší zůstat přátelé.
Brzy se knihovna zavírala a donutila ji tak vrátit se do Nebelvírské společenské místnosti. Byla asi jediná, kdo se procházel v tuhle dobu po chodbách. Když došla až do sedmého poschodí a vydala se směrem k Nebelvírské věži, všimla si za rohem záblesku platinových vlasů, které mířily směrem ke Komnatě nejvyšší potřeby. Chudák Malfoy, pomyslela si.
ČTEŠ
Jednou za život (Fremione)
Fanfic,,Ehm," začala váhavě Hermiona. ,,Frede, kolikátého je dneska?" Chlapec k ní pomalu přišel. ,,30. března," odpověděl. Hermiona od něj nemohla odtrhnout pohled. Stál přímo před ní, živý a zdravý. ,,A rok?" Fred tázavě povytáhl obočí. ,,1996, stejně j...
