Jednou za život (Fremione)

11. kapitola - Když se vzpomínky mění na noční můry

Rozhlédla se kolem sebe a ihned poznala, kde je. Stála v obrovském sále na Malfoy Manoru a před ní se tyčila žena s tmavými kudrnatými vlasy. Žena zrovna prohlašovala, že až s ní skončí, může si s ní Šedohřbet dělat co chce. Zachvátil ji hrozný strach.
,,HERMIONO!" Slyšela Rona ze sklepení. Musel být zticha, jinak provedou to samé i jemu.
,,Kde jste přišli k tomu meči?!" Ječela Bellatrix Lestrangeová. ,,Jak jste se dostali do mého trezoru?"
,,Já n-" Bolest jí udeřila tak prudce, až se jí podlomila kolena a zkácela se na podlahu. Nikdy takovou bolest ještě nezažila.

,,HERMIONO! HERMIONO!"

,,Hermiono," vzbudil ji jemný hlas. Do široka otevřela oči a vystrašeně hleděla na Levanduli, než si uvědomila, co se děje. Byl to jenom sen, nebyla zpátky na tom hrozném místě. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit.

Parvati s Levandulí se na ni strarostlivě dívaly. ,,Jsi v pohodě?"

,,Je mi fajn. Omlouvám se, že jsem vás vzbudila."

,,To nevadí, Hermiono. Každý by měl noční můry, kdyby zažil to co vy na Odboru záhad." Ony se myslely, že se jí zdálo o souboji na Ministerstvu. Kdyby tak věděly.

,,Díky a ještě jednou se omlouvám za probuzení," zopakovala. ,,Už je mi dobře, můžete jít klidně spát." Obě dívky pokrčily rameny a šly si zpátky lehnout.

Teď když už byla vzhůru, tak jí nešlo znovu usnout. Byla nesmírně vděčná, že ji Parvati s Levandulí vzbudily. Nechtěla znovu cítit tu bolest, která přišla poté. S povzdechem se vykulila z postele.

Po válce měli všichni noční můry, hlavně Harry. Nikdy o tom ale nemluvil, a ani nikdo jiný se o těch svých nezmiňoval. Radši se snažili zapomenout. Nejhůře na tom s nočními můrami musela být paní Weasleyová. Harry jim pověděl o tom, jak zahlédl bubáka paní Weasleyové léto před začátkem pátého ročníku. Muselo to být hrozné, získat zpátky jednoho syna a druhého hned ztratit.

Asi dva měsíce po válce ji jednou ráno našla hystericky plakat. V té době ještě zůstávala v Doupěti, než odjela dokončit svůj poslední rok v Bradavicích. Molly byla oporou pro celou rodinu. Samozřejmě brečela, když Fred umřel, na jeho pohřbu a ještě několik týdnů poté. Ale už měsíc ji nikdo neviděl uronit ani slzu.
Pomalu k ní přišla a sevřela v náručí svoji náhradní matku. ,,Oh, Hermiono, zlatíčko." vykřikla a ihned si začala otírat oči kapesníkem. Hermiona položila svoji ruku na její.
,,To je v pořádku, paní Weasleyová. Předemnou nemusíte být silná." Jakmile to dořekla, paní Weasleyová propukla v pláč, který tak dlouho v sobě potlačovala. Hermionu to rozplakalo také. Jak se mohlo něco tak hrozného stát tak úžasné rodině.

Setrvali v objetí ještě několik minut, než do kuchyně vešel George. Za chvíli už klečel vedle své matky a plakal do jejího klína.

Později, když už všechny slzy zaschly, promluvila paní Weasleyová k Hermioně.
,,Děkuji, drahoušku. Nemohla jsem kvůli těm slzám spát."

Hermiona seděla sama ve společenské místnosti. Sledovala jak drobné plamínky tancují a poskakují do jejich vlastní melodie. Slzy jí začaly pomalu stékat po tvářích. Jak má tohle zvládnout? Jak by mohla přežít válku dvakrát? A i kdyby ji přežila, i kdyby se jí napodruhé povedlo udělat všechno správně, jak by se pak vyrovnala s dvojnásobkem nočních můr.

Vytáhla deník od Freda a začala do něj zapisovat svůj sen. Potřebovala to ze sebe dostat. Potřebovala si připomenout, že to nebylo nic víc, než noční můra, i když reálná a neúprosně se přibližující.

Když dopsala svůj sen, zalistovala pár stránek zpět. Její poznámky byly velmi přehledné, už dlouho si chtěla pro sebe nakreslit dějovou linku, ale ještě k tomu nenašla čas. Teď však měla ideální příležitost. Během brzkého sobotního rána ji nikdo vyrušovat nebude.