First Love

*14

Zničehonic autobus zastavil na malém parkovišti, které nevypadalo moc udržovaně.,,Vážení,jen vás chci upozornit na to, aby jste si pomalu začali balit své věci a jeden podruhém vyšli ven z autobusu." Milan a já jsme měli zbaleno hned jako první, takže jsme se i jako první dostali ven, právě včas. Jelikož v autobuse  se začalo docela dost lidí obviňovat, jeden na druhého křičeli, že jim něco vzal, že to co má momentálně v ruce patří jemu. Šimon, který stál vedle mě nás poprosil, abychom pomalu vyndali zavazadla ostatních, že on  to půjde do autobusu uklidnit. Přikývli jsme a dali se co nejrychleji do práce. Když se to v autobuse sklidnilo, tak už i ostatní byli venku  brali si svá zavazadla, jedna holka si chtěla vzít můj kufr, takže jsem ji upozornila, že tenhle kufr má majitele. Šimon nás sledoval a pak řekl,,Vidím, že už máte všichni své věci, tak můžeme jít.",,To jako půjdeme pěšky?",,Ano, půjdeme asi ještě 15 kilometrů."Dívka, která se na to ptala nevypadala zrovna dvakrát nadšeně, spíš jako by měla každou chvíli dostat histerický záchvat. Byla oblečená celá do růžová   šaty, boty, přes rameno měla růžovou kabelku, ze které právě vytáhla svůj telefon. Dokonce i kryt byl růžový a k tomu všemu tam na něm bylo srdce z růžových kamínků.,,Úplná barbína,co myslíš?" Milan se mě s úsměvem zeptal,bylo mi jasné, že potlačuje ten jeho nakažlivý smích. Jo, ale úplně ještě by si měla vytáhnout z té své taštičky růžovou rtěnku." Milan propukl v hlasitý smích, kterým mě okamžitě nakazil. Ostatní se na nás koukali, jak na dva cvoky, co ani nevědí čemu se tak smějí.,,Slečinko, pokud se vám něco nelíbí na způsobu dopravy, tak si tady můžete klidně sednout  a počkat tu na nás, až se budeme vracet."Šimon, který mi připadal, jako pohodář se najednou docela rozčílil. Očividně i ta holka, co tak protestovala, že pěšky nepůjde si náhle vzala svá zavazadla a vydala se společně s námi  k lesu v jehož středu byl veliký kopec, na kterém stál hrad Transilvania, což měl být něco, jako domov a škola zároveň. Cesta kterou jsme šli byla sice nejkratší, ale za to na druhou stranu tu byli samé kameny, díry od divokých prasat, kmeny pokacených stromů, takže to spíše byla nejnebezpečnější cesta.Několik lidí se škráblo o větve a nějací kluci se tam pořád hecovali o to , kdo přeskočí tenhle kmen nebo,když se objevila nějaká bažina, tak o to kdo tam strčí nějakou holku. Pár holek, už v bažinách skončilo a Šimon, pak docela naštvaně naznačil, že pokud budou takhle pokračovat, tak je prý přiváže ke stromu a ať si je sežere nějaké zvíře. Jak mile tohle dořekl, tak se všichni hned uklidnili a celou cestu bylo ticho.
Na hradě nás přivítalo asi deset učitelů, pět kuchařů  a tři uklízečky jedna z uklízeček přísně oznámila, že pokud budeme chtít vstoupit do hradu tak si vyčistíme boty, že to bláto prý nebude pořád uklízet a pokud někoho načape,jak ma špinavé boty, tak si sedne ke dveřím a každý kdo projde mu dá své boty a on mu je vypucuje,aby vypadaly jako právě vyndané z krabice. Když všichni řekli to co chtěli začalo rozřazování do pokojů,bylo to docela dlouhé a když si začínáte všímat, že už zbývá jen pár lidí, tak doufáte, že nezůstanete poslední. No...jako bych to nečekala stojím tam a vedle mě Milan. ,,Hmm...co s vámi zbyl nám už jen jediný pokoj a jelikož bylo původní rozřazení po třech a po čtyřech, tak jsme nepředpokládali, že vás bude víc. No ale nedá se nic dělat tady máte klíče a běžte úplně nahoru do věže jsou tam jediné dveře."Milan vzal klíče a oba jsme poděkovali a vydali se dovnitř hradu. Asi třikrát jsme zabloudili, ale nakonec jsme se dostali až k našemu pokoji, nejdřív jsme si nebyli jistí, jestli je to opravdu náš pokoj, ale cedulka na klíčích s číslem 6 souhlasila i s číslem na dveřích. Vešli jsme dovnitř,abych byla upřímná moc útulné to nebylo vypadalo to tam spíš, jak kdyby tam nikdo nebydlel minimálně 300 let. Položili jsme kufry a vydali se dolů do jídelny přivítat se s ostatními. Po večeři nám ředitel oznámil, že nám dnes dají volno, abychom si to tu mohli projít a zjistit kde co je. Pak ještě dodal že ten papír co nám právě Šimon rozdává je rozvrh hodin. Jak mile  byli všichni najedeni a ředitel dopověděl svou řeč  šli všichni do svých pokojů.

Ciao všem👋🏼, chci se vás zeptat, jak se vám knížka líbí a jestli chcete ještě druhý díl? Předem se omlouvám za pravopis v jednotlivých kapitolách☺️a ještě jedná věc chtěla bych udělat něco jako adventní kalendář 📆šlo by o to, že bych se pokusila vydat každý den od 1.12. do 24.12. jednu kapitolu, ale nic neslibuju. 😉