First Love

*35

Od ředitele jsme dostali přesné pokyny, kam máme jít takže jsme se nemohli ztratit no...vlastně u mě to moc neplatí. Šli jsme směrem k budově číslo 6,,Takže tady by měl ležet?",, Ty ho tady někde vidíš?" Ehm....já, no nemyslel jsem tady, ale tady v té budově. ",,Já to chápu jen jsem si dělala srandu." Chtěli jsme vstoupit dovnitř, když na nás začala řvát nějaká dáma, že tam prý nemáme co dělat a radši jdeme na hřiště.,,Madam, tady moje kamarádka tu má bratrance a náš ředitel je domluven i s primářem tohoto oddělení, takže laskavě odstupte ať můžeme projít."
Očividně ji to nijak nepřesvědčilo, ale jelikož je Patrik dobrý ve střelbě z praku, tak s ním nenápadně střelil přímo do okna.,,Rychle, než si všimne že už tady nejsme." Dohaje, tohle je jako jedno oddělení?No nevypadá že by se tu zaměřovali pouze na jeden druh onemocnění. Šli jsme se tedy podívat na tabuli, na níž byly napsany patra a co se v nich nachází. ,,Pa...Pa...Patriku,Měli bychom rychle zmizet podívej se kdo jsem jde."Popadl mě za ruku a rychle mě zatáhl za roh, podívala jsem se směrem dolu stále mě držel, ale už to nebylo to držení, cosi se mé v hlavě začalo odehrávat nemohla jsem však přijít na pointu, proč se mi tam začínají odehrávat všechny ty zážitky, které jsem z Patrikem zažila. Nebyli to ale jen zážitky ze školy, ale i ze školky  v tu dobu jsme byli nejlepší kamarádi, nebo spíš takhle Patrik mě neustále bránil. Jenže po nástup do školy...sice to nebylo hned na začátku, ale kolem čtvrté třídy se mi začal vyhýbat.,,Tak jo jdeme a to rychle vypadá to tu jak ve vězení."Otočila jsem.,,Jak to víš? Celou dobu jsme tady." Ty, já se šel porozhlédnout a už vím na kterém patře je Milan." ,,Cože, tak pojďme." Velice přesná definice, je to čtvrté patro a ještě jedna maličkost než se na ni začneš ptát.",, Myslíš výtah?" Jo, tak ten tu není."
Čtvrté patro vypadalo úplně jinak než ostatní tři patra, kterými jsme prošli. Bylo ponuré a na chodbě svítily pouze dvě světla většina dveří vedoucích do pokojů vypadala, jako z 16 Století. Chvíli jsme se jen tak rozhlíželi, jenže pak jsem si to uvědomila...,,Patriku?",,Ano, potřebuješ něco?",,Viděl jsi v tomhle patře někoho? Kromě nás dvou. " Když tak nad tím zauvažuju, tak vlastně nikoho, ani z pokojů nejsou slyšet žádné hlasy.",,Radši pojď najít Milana, nechci tu strávit zbytečně moc dlouho",, Jasně, tak jdem...mimochodem údajně by to měli být dveře s číslem 6."
Našli jsme je, po několika minutách pátrání jsme je našli. Otevřeli jsme dveře a zůstali stát jak přimražení.,, Proboha, tady nemůže zůstat vždyť je mu ještě hůř, než když ho sem přivezli. ",, Máš pravdu musíme ho odtud dost a to co nejrychleji. ",, Jenže kudy ho dostat ven? Přes celou budovu jít nemůžeme, mohla by nás chytit ta bába. ",, Zkus zavolat řediteli, ať jsem dojede. ",, To bych radši nedělala bylo by lepší kdybychom zavolali Šimona."
Patrik s mým návrhem souhlasil zašli jsme do pokoje ve kterém ležel Milan a opatrne za sebou zavřeli dveře.,, Takže bude lepší když si to rozdělíme. ",, Co si rozdělíme?" Podívala jsem se na Patrika nechápavým Pohledem.,,Ok, já zavolám Šimonovi a ty to tu zatím nafoť, ale hlavně hlídej dveře. " Plán jsme měli a mohli jsme ho uskutečnit. Začala jsem pomalu fotit detaily celého pokoje.,,Hotovo, odesláno. ",, Super, Šimon tu je za deset minut."
Sedla jsem k Milanovi na zem a chytila ho za ruku.,,Neboj se, nenechám tě tady. " Jakmile jsem to dořekla přisedl si  ke mě Patrik, podívala jsem se směrem k němu.,, Nebreč, nic se mu nestane. " Chytl mě objal, v mé hlavě se začali odehrávat ty nejtemnější vzpomínky, které si pamatuju.,,Pusť mě!" Odsedla jsem si, když najednou někdo zaklepal na dveře, kéž by to byl Šimon. Pomalu jsem se pzvedla a zamířila směrem ke dveřím. Než jsem stačila cokoliv říct přišla mi fotka od Šimona, jak stojí venku přededveřmi. Otevřela jsem mu.,,Tak fajn děcka, rychle otevřete okno." Jak řekl tak jsme udělali, když jsme se podívali dolů uviděli jsme ředitele, který na nás něco ukazoval. Sice nám trochu trvalo, než jsme pochopili co myslí. Šimon, který tam mezitím Milana přivazoval k lehátku, na kterém jsme ho pak měli spustit dolů k řediteli byl už skoro hotový.
Jakmile byl Milan dole a ředitel ho naložil na lehátko, které potom zasunul do  dodávky. Nám třem už nezbylo nic jiného než se pomalu vyplížit z budovy a následně nastoupit do dodávky, tak aby si nás nikdo nevšiml.

Ciao👋🏼, po delší pauze opět nová kapitola. Doufám že va to nijak zvlášť nevadí, ale měla jsem důvod nepsat, původně jsem chtěla celou tuhle knihu📖 smazat a dát si pauzu, ale nakonec jsem si řekla, že když ji píšu, tak by byla škoda ji jen tak smazat. 🙂