First Love

*6

Poslední dobou pořád přemýšlím, co je asi s Danem? Docela mi chybí, byl to dobrý společník a díky němu taky můžu konečně žít klidný život. Dříve jsem to měla hodně těžké, protože mě neustále šikanoval jeden kluk. A tohle by bylo pro teď všechno deníčku. Můj vlastní deníček dal mi ho Sebastian, když jsme včera jeli z nemocnice...co to bylo?
Někdo mi píše, neznáme číslo, kdo to může být?
X:Ahoj Sofii, jak se máš?
S:Ahoj, mám se dobře, ale jelikož nevím kdo to píše moc v klidu nejsem.
X:Aaaa...promiň, úplně jsem zapomněl, že nemáš mé číslo. Tady Dan
S: Dane? Pane bože já už myslela, že se nikdy neozveš.
D:Jo...promiň vím, že to vůči tobě nebylo vůbec fér, ale jsem pořád v nemocnici. Zrovna včera mě převezli, už do páté nemocnice. No...co bych ti asi tak měl říct mám za sebou tři operace, před chvílí jsem dostal léky no...a za nějakých patnáct minut jdu na chemoterapii.
S: A jak ti je? Ježíš blbá otázka neodpovídej. Tak nějak jinak, kdy jdeš domů?
D:Sofie, budu muset končit.Teď tu byla sestra a prý se mám připravit ale na tvoje otázky, ještě odpovím. Hale takhle po těch operací a chemoškách zrovna nejlíp není ale jinak je mi fajn. No...to je problém, protože vůbec nevím před týdnem jsem měl jet zpátky do té nemocnice co jsme byli spolu.
S:Já už taky musím jít, pak se ti ozvu. Musím jít do školy. Doufám že se brzo vrátíš, docela často o tobě přemýšlím. Zatím ahoj. Jo a nemohli bychom si kolem sedmé zavolat?
D: Jasně, rád, taky jsem o tobě přemýšlel jestli bych ti měl napsat, protože jsem měl strach, že se na mě budeš zlobit,jelikož jsem ti vůbec nenapsal.
Zavřela jsem mobil a hodila do tašky. Seběhla jsem schody, jak nejrychleji jsem dokázala. Ranní hygienu jsem, už měla hotovou. Vyšla jsem před dům a pozdravila se Sébou, na zádech si nesl malý batoh a v ruce držel nějakou malou krabičku.Nedalo mi to a zeptala jsem. ,, Co máš v té krabičce?"Sebastian se na mě díval svým kulišáckým pohledem. Nakonec se mu z úst vydralo osm slov. ,, To teď není důležité, počkej, až dorazíme na místo. "
Šli jsme pomalu ke škole, když mi najednou zazvonil telefon. Podívala jsem se kdo to volá. Maty? To jméno mi něco říkalo, po chvíli mi došlo, že Maty byl můj a Danův ošetřující lékař. Zvedla jsem to.Hovor trval asi dvacet minut a při tom jsme se Sebastianem dorazili ke škole. Všichni už tam stali. Netrvalo dlouho a přijel i autobus. Jeli jsme se podívat do Farmaparku. Ani ne po hodině začali dva lidé zvracet,byli to dvojčata Nullamovi. Ten kluk chodil s námi do třídy jmenoval se Al,jeho sestru jsem znala jen od vidění. Byla stejně stará, jako její bratr, ale chodila do áčka. Naštěstí jsme jeli kolem nemocnice. Učitelka nám řekla, že dostaneme 45 minut. Aby se dvojčatům udělalo líp odvedli je učitelky.Do nemocnice.
Sebastian věděl, že chci jít dovnitř, protože slyšel to co mi Maty pověděl do telefonu.,,No...tak Sofie pojď půjdeme se tam podívát."
Pohled Sebastiana :
Věděl jsem, že dnes jsem převezli toho kluka, co byl tady v té době,kdy tu byla i Sofií.Nemohl jsem ji říct, že nechci,aby tam šla. Podíval jsem se na ní. V jejich očích jsem viděl, že tomu sama nevěří.
Pohled Sofie :
Opravdu mi řekl, že se půjdeme podívat na Dana? Nemohla jsem tomu uvěřit. Nevydržela jsem to a skočila Sebastianovi do náruče, při té příležitosti jsem ho políbila na tvář.Z úst se mi vydralo jen jedno slovo a to,,díky"
Vešli jsme dovnitř. Porozhlédli jsme se, jestli někde neuvidíme Matyho.
,,Sofie?"Ozvalo se náhle za mými zády. Otočila jsem se. Byl to Maty.,,Ahoj"Pozdravila jsem.,,Chceš se  jít podívat na Dana?",,Ano, prosím chci ho vidět.",, Tak pojďme."
Pohled Matyho:
Vzal jsem Sofii a toho jejího kamaráda  do předposledního patra, kde ležel Dan. Došli jsme k pokoji číslo 2. Pomaličku jsme otevřel dveře. Abych nevzbudil tu dívku co jsem dneska přivezli.
,,Nechám vás tu osamotě.",,Díky"
Pohled Sofie :
Společně se Sebou jsem vešla dovnitř, když jsem, ale uviděla Dana. Hrozně jsem se polekala, už to nebyl ten kluk se zrzavymi vlasy. Vypadal úplně jinak na hlavě měl světle modrý šátek,byl dost pohublý. V jeho očích nebyla vidět žádná radost.,,Ahoj Dane, jak ti je?"Koukla jsem se na něj, vypadlo to že chce něco říct, ale byl tak zesláblý, že se mu to nepodařilo.Najednou se Sebastian vydal přímo k Danově posteli.Naklonil se k němu a něco mu pošeptal do ucha.Pak se obrátil na mě,, jestli chceš tak můžeš jít tady k Danovi,ale já už půjdu. "Tahle věta mě dost zaskočila, ale i tak přešla jsem k Danovi a sedla si na židli hned vedle postele. Koukali jsme se s Danem na sebe, když se náhle ozval Sebastian,, Sofie pojď učitelky ,už odchazí, tak ať si nevšimnou, že chybíme."Jasně, hned jdu, jen se rozloučím s Danem."
Naklonila jsem se k němu a políbila, když jsem se od něj odkláněla potichu jsem řekla,,Ať jsi brzo fit."
Pohled Sebastiana :
Nevím, jestli jsem teď viděl správně, ale opravdu Sofie právě toho kluka políbila přímo na pusu. Mě zatím dala pusu jen na tvář.
Když o tomhle Sebastian přemýšlel byli už skoro u východu,sice už tam všichni byli, ale ani učitelky nebyli naštvané. Nastoupili do autobusu, který se hned po chvíli rozjel.