First Love

*34

,, Milane?",,No, co je? " ,, Nic, jen se Tě chci zeptat, co jsi dělal na tom záchodě tak dlouho?",, Neřeš to, prosím. " Fajn, jak chceš, ale kdyby se cokoliv dělo, tak mi to řekneš, jasný. " ,, Jo, asi bych se Tě jinak nezbavil, že",,Přesně". Blížila se půlnoc a Milan sebou házel v posteli, jako by byl na moři. Radši jsem vstala a šla za Patrikem, aby mi s ním pomohl. Došla jsem k jeho pokoji a chtěla zaklepat, ale v tom mi někdo šáhl na rameno, byl to Sebastian stál tam a koukal na mě.,,Co tu děláš?" ,,Klepu na dveře..."   Pro jeho ujištění jsem zaklepala.,, Asi tam nikdo není." V tu chvíli  vylezl z pokoje totálně rozespalý Patrik.,, Co je? Vždyť je za chvíli půlnoc." Seš to ty, jak se opovažuješ stát vedle ní." Sebastian hodil na Patrika vražedný pohled.,, Moment, moment...Sofii není to ten tvůj?" ,, Jak jako můj?!" ,,Jo sem to já a za to co jsi ji udělal by jsi měl jít do..." Hele a to, že jsi můj říkáš jen ty já nic takového netvrdím, takže si laskavě běž po svém a nás nech být.",, Fajn, ale až Ti bude chtít zase ublížit, tak za mnou nechoď" Víš co, ty frajírku, abych náhodou neublížil Tobě. Sebastian se otočil a odešel.
,,Tak co se děje?",,Pojď semnou, Milanovi je blbě. " Co? Počkej a co mu je? ",, Nevím...nejsem doktor.",, Promiň blbá otázka",, V pohodě nic se nestalo. " Vešli jsem do našeho pokoje.
Milan ležel v posteli a vedl sebe měl kýbl, ve kterém už něco málo bylo(Všichni víme co je tím,, něco málo bylo" myšleno). Patrik došel k Milanovi a zatřásl sním,, Co, je? ",, Vstávej!",,Nechte mě na pokoji a koukejte oba dva vypadnout! "Tohle bych od něj v životě nečekala, koukla jsem se na něj.,, Chceme ti pomoct. " Ukázal prstem na dveře. ,,Ven, okamžitě!",,Pojď,kašli na něj" Patrik mi podal ruku, chytila jsem se ho za ní a odešli jsem z pokoje. Na druhý den jsem se vrátila do mého pokoje, tedy mého a Milanova. Otevřela jsem potichu dveře, jelikož jsem neměla tušení, jestli Milda spí nebo je vzhůru. Spal, teda vypadá to, že spí. Došla jsem k němu a položila ruku na čelo. Celý hořel. Nevěděla jsem, co děláte, jelikož všichni učitelé přijíždí, až po deváté hodině.
Nějakou chvilku mi to trvalo než mi došlo, co mu je. Zaběhla jsem pro Patrika,,Rychle pojď" Jo, ale nevím co se děje tak urgentního, že člověka taháš o půl sedmé z postele."Na otázky není čas. Musíme si rychle pospíšit, jde tu o život.",, Cože?" Vysvětlila jsem Patrikovi co se vlastně děje, Otevřela jsem dveře pokoje a řekla Patrikovi ať Milana posadí, že se u něj  ve stole pokusím něco najít.,,Bingo" Otevřela jsem krabičku,ale nic tam nebylo.,, Tak to je vážný",, Co?proč?",, Nemá tam léky",, A my dva s tím uděláme co?" ,,My nic, ale doktoři jo. Pojď zvedni ho musíme ho odnést dolů do haly."V hale naštěstí nikdo nebyl, takže jsme mohli v klidu zavolat záchranku,která tam byla ani ne za deset minut.,,Tak kdepak ho máte?"Je tamhle v hale, ale pospěšte si."
Jakmile sanitáci Milana naložili do sanitky objevil se za námi ředitel.,,Jé pane řediteli.,, Co tady děláte?" Omluvte mě prosím, ale měl by jste těmhle dvěma vděčný. " Ředitel si vyslech, jak nás tak sanitáky.,,Dobře, tak teď ho odveste a vy dva si jděte zabalit.",, Cože, zabalit?Proč, udělali jsme snad něco?",,Ne, nic jste neudělali, ale odvezu vás za ním."
Věci jsme měli zabalené raz dva, před hradem už na nás čekal ředitel,jak jsme tak projížděli městem všude byli lidé, ale byli jiní než my měli většinou černé oblečení, bledé kůže. Jako by to poukazovalao na to, že to jsou...To je blbost jsme v Transylvanii.,,Pane řediteli, proč jsou ti lidé takto oblečeni?",, Dnes je totiž slavnost hraběte Drákuly, slaví se vždy na jeho narozeniny. " Dal jsem se už neptala, cesta teď začala ubihat dost rychle.,,Tak jsme tady mládeži, vystupovat. Vzali jsme si věci a šli.