First Love

*13

První den prázdnin, kdokoliv koho znám by se na ně těšil, ale s výjimkou mě. Prázdniny jsem měla ráda dřív, jenže to tu byla ještě máma, ale od té doby co tu s námi není...mi přijde všechno temné a ponuré, jako by se celý svět obrátil vzhůru nohami. Ještě k tomu všemu za čtvrt hodiny musím být na autobusové zastávce před školou. Nejspíš půjdu dřív, kufr už je stejně zabalený a taky nechci vzbudit tátu, když si vzal jeden den volno. Sice bych byla ráda, kdyby mě tam doprovodil, ale nechci mu ten den volna zkazit. Došla jsem do koupelny, kde jsem si udělala ranní hygienu. Poté jsem si šla vzít něco k jídlu a taky napsat vzkaz pro tátu se Sašou na rozloučení. Podívala jsem se na hodiny v kuchyni a okamžitě vyrazila ke dveřím odemkla jsem a vytáhla kufr před vchod... Cestou k zastávce jsem nikoho nepotkala, což mě docela překvapilo. Ani ne za pět minut jsem byla na zastávce, kde ale ještě žádný autobus nestál. Možná, že jsem přišla pozdě přemítala jsem v duchu a nebo taky ne z ničeho nic se ze zatáčky, ze které jsem před chvílí vyšla i já vyřítil Bílomodrý autobus.Stala jsem tam a čekala co se bude dít dál po chvíli se otevřeli dveře a vylezl z nich nějaký kluk. Byl celkem hezký měl blonďaté vlasy sčesané k pravé straně. Věkově bych mu typla něco kolem sedmnácti.,,Ahoj, jsem Šimon , ty budeš asi náš poslední pasžér, že je to tak?",,Eeee... ahoj, ano to nejspíš budu,jsem Sofie Jaslová." Usmála jsem se na něj a on mi ten můj úsměv oplatil podáním ruky.,,Bež si sednout do autobusu a já ti mezitím někam dám kufr."Přikývla jsem a vydala se ke dveřím autobusu. Vešla jsem dovnitř a pozdravila řidiče. V autobuse vládlo ohromné ticho.,,Sofie, tamhle v šesté řadě je místo, které náleží tobě.",,Děkuji."Došla jsem až k sedadlům na, které mi Šimon ukázal. Na jednom už někdo seděl, byl to nějaký kluk. Mohl být stejně starý, jako já.Slušně jsem ho pozdravila a poprosila, jestli si zde můžu sednout, on jen kývl hlavou a otočil se zpět k oknu.,,Dobrá, jelikož už jsme všichni, tak bych vás rád přivítal a ještě chci přivítat našeho posledního pasažéra nebo spíš pasažérku Sofii Jaslovou.Tak a teď už se vydáme na cestu do vašeho dvoumsíčního bydliště na hrad Transilvania."Kluk vedle mě se otočil a sundal si čepici s tou cepicí bych ho vůbec nepoznala byl to můj bratranec Milan. Dívali jsme se jeden na druhého, jako na zjevení z nějaké knížky.Po celou cestu jsme pak mluvili o tom, jak se máme proč jsem jedeme a na mnoho dalších věcí.Tímto povídáním cesta utíkala dost rychle, ale nebo se nám to jen zdálo. Nebyli jsme ani v půli cesty a nějaké holce se udělalo nevolno.Museli jsme zastavit aby se mohla projít. Šimon ji pak řekl ať si sedne dopředu, že to bude lepší.Pak už jsme jen jeli,párkrát jsme zastavili na benzínce, abychom si mohli dojít na záchod v nebo něco koupit...Netrvalo dlouho a před námi se objevil obrovský hrad.