Promiň! ✔️

🌿ČÁST PRVNÍ - EREN🌿

Dneska je to přesně rok a den, co jsem vydala svou první povídku – halloweenský one shot Hrabě Drákula. Původní má naivní myšlenka byla, že zase napíšu nějaký sváteční one shot, tedy jednodílovku. Nakonec z toho vyšla tahle více dílná kniha, která bude zároveň i Vánoční a nejspíš i Valentýnská. Nicméně bych tímto chtěla poděkovat a věnovat knihu všem čtenářům, kteří mi byli po celý rok věrní, tak samozřejmě i těm, kteří můj účet objevili později, a já pevně doufám, že se Vám bude líbit i tato kniha, jakožto i všechny další, které mám rozepsané v počítači nebo jen jako nápad v hlavě. Děkuji za každou hvězdičku i přečtení, za vaše skvělé komentáře, díky Vám mě stále baví psát...

                         🎃 1 🎃

Courám se tmavým podzimním a velmi nevlídným odpolednem po cestě, kterou mé nohy znají nazpaměť. Každé všední ráno tam a odpoledne či v podvečer zase zpátky. Pod nohami mi šustí listí, které nedávno opustilo větvičky stromů a chvíli krásně zdobilo chodník svými barvami. Nyní už jsou ušlapané a bahnité a stává se z nich nevzhledná břečka, která mi špiní mé polobotky. Těším se do mého útulného bytu, kde je teplo, sednu si s knihou a kávou na pohovku a vypustím  stres, který se ve mně nahromadil v práci. Když jsem si před léty vybíral školu, kterou bych chtěl studovat, přišla mi pedagogická škola jako docela dobrý nápad. Teď už to nevidím tak optimisticky jako tenkrát. Učím ty největší spratky a parchanty z celého města a okolí. Třetí ročník zemědělského učiliště je peklo v pravém slova smyslu. Dělají si absolutně co chtějí, nerespektují nikoho a v podstatě mě šikanují. Nebudu a nechci tady rozebírat jak, je to pro mě dost bolestné a ačkoliv bych si jako učitel měl umět sjednat respekt, tady u té smečky to však není možné. Jsem už třetí učitel, který tu třídu dostal. Všichni to vzdali. Já bych měl také, než mě dostanou do blázince, jako se to stalo poslednímu, který učil přede mnou.

Nechával jsem plynout neveselé myšlenky na svou třídu a pak se mi stočily k další mé depresi. Samota! Užírá mě jako zimní noc den – dlouho mi to nevadilo a tak nějak jsem si vystačil sám se sebou, ale v současné situaci bych potřeboval přijít domů, aby mě přivítala teplá náruč milované osoby a já si mohl postěžovat, co mi ti spratci zase dneska provedli. Někomu se aspoň vypovídat, postěžovat si. Ale nemám ani přítelkyni ani žádné kamarády, které bych mohl obtěžovat svými nářky.

Najednou jsem si uvědomil, že jsem své myšlenky neukočíroval a ocitl se v pro mě neznámé části města.
Povzdychl jsem si! Ještě tohle do toho. Místo abych teď seděl pod dekou a relaxoval nad knihou, stojím tu a vůbec netuším, kde jsem. Zadíval jsem se kolem sebe a na druhé straně cesty jsem uviděl malou kavárnu, která působila celkem útulně. Protože mě začínala být docela zima, rozhodl jsem se, že se podívám dovnitř a dám si tu kávu tam. Pak si zavolám taxíka, aby mě dovezl domů.

Kavárna byla opravdu útulná, hrála tam tlumeně uklidňující muzika a hlavně nikde neseděli žádní mladí spratci, kteří by mi dál kazili náladu. Jen pár lidí mého věku a starších sedělo nad knížkou nebo notebookem, nebo se jen tlumeně bavili. Sedl jsem si k malému stolku a nakonec byl rád, že aspoň takto nejsem sám, že jsou okolo mě lidé, ač je neznám.

Objednal jsem si kávu a zavřel oči a poslouchal příjemnou hudbu i tlumené hlasy okolo.

V tom mi do mého rozjímání vstoupili zase ti spratci! Copak se jich nezbavím ani ve svém volnu? Zahnal jsem myšlenky na svou třídu, ale přesto mi jeden z nich neustále okupoval mou, už tak dost zkoušenou, hlavu. Arogantní idiot s černými vlasy a fascinujícím pohledem šedých očí. Vůdce celé té jejich povedené partičky. Ač nejnižší z celé třídy, přesto svým dominantním postojem dokázal celou třídu postavit proti mně a vymýšlel velmi rafinované způsoby, kterak mě zesměšnit, ponížit a nasrat. Nesnáším ho, je to zmetek, který patří do pasťáku a později do lochu. Nikdy z něj nic pořádného nevyroste. Chápu, že ztratil jako dítě rodiče a vychovává ho jeho strýc, který na něj nejspíš také nemá žádnou páku, to nic nemění na tom, že je to ignorant, postrádá lidskost a empatie nemá ani za mák. Bože, jak já toho zmetka nemám rád a přesto mi cosi ohledně něj hlodá v hlavě. Ty jeho oči! Když se na mě podívá, jako by mi viděl až do žaludku, jakoby přesně věděl, co si myslím a když se jednou za čas naše oči setkají, nevidím v nich nenávist vůči mně, je tam něco jiného, nepopsatelného, co moc nechápu. Přestože si troufám tvrdit, že v lidech docela číst umím, on pro mě zůstává hádanka. A většinou po těchto krátkých soubojích pohledů, které já vždy prohraju, přijde útok z jeho strany, a když ne od něj, tak od některého z jeho nohsledů.

Už pomalu vzdávám s nimi bojovat, po oznámení tohoto stavu řediteli, jen pokrčil rameny: „Erene, to si musíte vy sám mezi těmi spratky sjednat respekt! Dobře víte, že Smitha vyhodit nemohu a vůči ostatním by to neprošlo, tohle by rodiče nepřekousli, oni už dávno dvojky či trojky z chování mají a tři čtvrtě třídy já prostě vyloučit nemohu!" řekl lítostivě a poplácal mě povzbudivě po zádech. Věděl jsem, že papínek toho parchanta Smitha je velké zvíře a hlavně největší sponzor naší školy, takže u něj je to vyloučeno, ale toho hajzla Ackermana by vylít mohl. Nicméně nevím, jaké vazby na sebe oni dva mají. Podle všeho jsou to velcí kamarádi a možná i on je pod křídlem korporace Smith. Nevím a je to jedno, jde o to, že já s tím nic nenadělám a pokud mě neosvítí nějaký nápad, jak je dostat do latě, tak se konce školního roku se zdravým rozumem nedožiju.

Když jsem tehdy vycházel od ředitele, uviděl mě Ackerman. Další hodinu jsem měl u nich, a kdybych věděl, co mě čeká, nejspíš bych se hodil marod a šel domů.

Ta hodina byla jedno velké peklo. Už to nebyly jen slovní útoky na mou osobu, ale Ackermanova parta po mě začala házet věci, a když jsem si chtěl sednout na svou židli, abych aspoň trochu ulevil svým nohám, které se z toho stresu třásly, zjistil jsem, že mi nařezali jednu nohu u mé tradiční dřevěné židle. Prásknul jsem s sebou o zem, dost bolestivě se uhodil do hlavy, ale to nic nebránilo tomu, abych slyšel jízlivý smích celé třídy, včetně těch, kteří se mnou aspoň trochu soucítí. To ale nikdo z nich nedá najevo, nikdo se mě veřejně nezastane, nechce upadnout do nevole těch šikanátorů. Nedivím se jim, asi bych taky držel hubu. S pláčem na krajíčku jsem rychle odešel ze třídy a ještě daleko od dveří jsem slyšel hurónský řev vítězství. Proč oni to dělají? Nikdy jsem na ně nebyl zlý, nikdy jsem jim nedal neohlášenou písemku, snažil jsem se vždycky všem vyjít vstříc. Copak je tenhle přístup špatně? Myslím, že ne, jen tahle třída je pokřivená a špatná do hloubi duše a rostou z nich jen kriminálníci. Já to s nimi bohužel budu muset ještě nějakou dobu vydržet.

Povzdechl jsem si a napil se již vystydlého kafe. Mrzí mě to. Těšil jsem se, že budu učit, když jsem byl ještě ve škole na praxích, všechno bylo tak fajn. Celé tři roky jsem měl praxe na obchodce, kde byly převážně holky a s nimi to byla jedna báseň. Z nějakého, mně nepochopitelného, důvodu mě zbožňovaly, každé mé slovo, flirtovaly se mnou, až to kolikrát bylo nepříjemné. Tenkrát jsem si uvědomil, že je se mnou něco nejspíš špatně. Zjistil jsem, že mě jejich výstřihy a dlouhé nohy, koukající z minisukní a upnutých šortek vůbec nic neříkají. Chvíli mě to mrzelo, později jsem se prostě smířil s tím, že jsem nejspíš asexuál a budu nadosmrti sám.

Z mého rozjímání nad svým prachmizerným životem mě probral velmi nepříjemný hluk, který se linul ode dveří. Tam stála partička asi deseti teenagerů v hrůzostrašných maskách a mě v tu chvíli došlo, že je vlastně dneska Halloween. I výzdoba kavárny mě přesvědčila, že se nemýlím.

Zoufale jsem si přál, aby si ta parta sedla někam daleko ode mě a ignorovali mou osobu, ale bohužel mé přání se velmi rychle proměnilo v prach, když si jeden z nich mé maličkosti všiml.