Promiň! ✔️

🌫️6.🌫️

„Levi," zaťukal jsem na jeho pokoj.

„Ano?" ozvalo se zevnitř.

„Pojď se navečeřet, je pizza!"

„Nemám..." nestihl ani doříct.

„Mě nezajímá, že nemáš hlad, zvedni svou prdelku a přijď na večeři!"

Uslyšel jsem šoupavé kroky a dveře se pomalu otevřely. Pohled do jeho červených, uplakaných očí mi sevřel srdce. Sklopil jsem zrak a chytil ho za ruku.

„Jen pojď, musíš jíst, jsi hubený jak lunt!"

„Vy máte co říkat," zabrblal.

„O mě se nestarej, já mám rychlý metabolismus, ale ty jsi ještě ve vývinu!"

Zašklebil se a já konečně uviděl toho starého Ackermana, kterého znám ze školy. Nevím proč a je to nepochopitelné, ale trochu se mi tímto ulevilo, ne, že bych byl rád, aby se změnil v toho šikanujícího parchanta, ale prostě – trhá mi srdce, když ho vidím utrápeného a zlomeného. Absolutně netuším, proč mě to tak bolí a nejspíš na to už dneska nepřijdu, a proto bude lepší se v klidu a bez zbytečných roztržitých myšlenek najíst a užívat si přítomnost dalšího člověka, který mě tak chyběl. Samota je hrozná věc.

„Profesore?" řekl s plnou pusou pizzy, kterou do sebe ládoval, jako by celý měsíc nejedl – a prý, že nemá hlad.

„No?" podíval jsem se na něj a silně jsem přemýšlel, že bych mu navrhl tykání. Vzhledem ale k událostem předešlým, jsem usoudil, že na to je ještě čas. Už tak jsem si ho pustil příliš k tělu.

„Víte, třebaže je to příliš osobní, stejně se osmělím se vás zeptat – Proč nemáte žádnou přítelkyni? Vy o sobě dobře víte, že jste velmi atraktivní muž, jak to, že vám ještě žádná neukradla srdce?"

Vytřeštil jsem na něj oči. Jakože vážně mně teď kluk vysmekl poklonu, že jsem atraktivní? Tedy konkrétní kluk, z jehož hlasu a přítomnosti mi vyskakuje husí kůže a to v tom dobrém slova smyslu. Přichytil jsem se, jak moc lahodí mým uším jeho hlas, zvlášť když opustil ten svůj buranský přízvuk.

„Tak v první řadě si nemyslím, že bych byl atraktivní a nevím, ještě jsem nenašel asi tu pravou!"

„No, to jste dost vybíravý, myslím!"

„Co to meleš? Vždyť ženské o mě neotřou ani botu!"

V tu chvíli se na mě podíval, jak kdybych byl utečenec z ústavu pro choromyslné.

„To jako myslíte vážně? Co mi to tady vykládáte? To vážně nevidíte, jak se na vás dívají holky ze třídy? Chápu jako, to je pod vaší úroveň, ale všichni ví, jak se kolem vás motají všechny mladé učitelky ze školy. Vy jste si toho nevšiml? Podíval jste se vy někdy do zrcadla?"

Vůbec jsem nechápal, co mi tady říká a tak jsem se to pokusil zamést pod koberec výčitkou.

„Ne, netušil jsem to, měl jsem jiné starosti, pamatuješ? Vaše péče mě natolik zaměstnávala, že jsem se nemohl soustředit na nic jiného, než vás něco naučit, což tedy byla marná snaha, a odrážet vaše oplzlosti. Doma pak jen posbírat další síly na to, abych byl vůbec schopný vejít do třídy. Nevím, ale proč ti to tady všechno vykládám, nic ti po tom není!" řekl jsem hořce, otočil jsem se a odcházel do kuchyně uvařit čaj.

Když jsem přišel zpět, seděl schoulený v klubíčku, v náručí mačkal polštářek a hleděl upřeně do vypnuté televize.

„Zajímavý program," rýpnul jsem si a hodil po něm ovladač. On však s sebou trhnul, jako bych ho přistihl při něčem zakázaném.

Podíval se na mě vylekaně a hned na to útrpně. Je mi ho líto – Bože – proč jsem tak důvěřivý! Beztak si se mnou jen hraje. Chtěl bych mu věřit každý záchvěv řasy, ale asi je ještě brzy. Nicméně jsem stejně zvědavý, co ho žere, nad čím byl zamyšlený.

Vzal ovladač do rukou a položil ho na stolek, aniž by zapnul televizi.

„Poslouchej, já chápu, že tě to prudí, že musíš teď bydlet se mnou, jakožto s nenáviděným učitelem, ale sám musíš uznat, že je to nejlepší možná varianta. Můžeme se vídat minimálně, já ti do pokoje nepolezu, a pokud o to hodně stojíš, klidně si tam ber i jídlo. Dál už nevím, jak bych ti mohl pomoct," pokrčil jsem rameny.

„Ale ne, vaše přítomnost mě vůbec neobtěžuje, ba naopak..."

Mé obočí vylétlo vzhůru překvapením, které způsobily jeho slova. Ten, který vždycky nejdřív vyletěl ze třídy, schovával se přede mnou v lavici, aby se na mě nemusel dívat, ten je nyní rád v mé společnosti? Já už vážně nic nechápu. Nepraštil ho jeho strýc nějak víc do hlavy?

„Tak ale se mnou mluv, sedíš tady jako hromádka neštěstí, já chápu, že je to pro tebe možná nepříjemná změna, ale řekni – ty bys raději zůstal se strýcem, který tě bije a nadává ti?"

„Ne, to ne, já jsem rád, že jste mě sem vzal, jsem vám opravdu vděčný a moc si toho vážím, jen je pro mě prostě těžké být ve vaší společnosti."

„Do háje, Levi! Tak co teda mám dělat? Jsem ochoten se kvůli tobě nějak přizpůsobit, ale musím vědět jak?"

Podíval se na mě utrápeným pohledem a i já mu pohled oplácel a čekal, co z něj vyleze. Jediného, čeho jsem se dočkal, bylo, že mu do očí vstoupily slzy, které okamžitě setřel, odvrátil hlavu a někam do zdi zahuhlal, že je unavený a jde spát.

Osaměl jsem. Nechápal jsem jeho slzy. V ničem mu nebráním, může si dělat, co chce, v podstatě se nemusíme doma skoro ani vidět. Nic mu nevyčítám, tak co je špatně?

Dneska už nejspíš na nic nepřijdu, půlnoc už dávno přešla a zítra vstávám do práce. Ráno moudřejší večera. A jsem docela zvědavý, jak se můj nový spolubydlící ke mně bude chovat ve škole. Pokud se vůči mně bude chtít změnit, bude mít docela krutou pozici. Ale to už je na něm, to bude jeho boj a já pevně doufám, že to nevzdá a svou pozici ve třídě si vybuduje jinak, než šikanováním učitelů.