Promiň! ✔️

❄️37.❄️

Vzlykl jsem a připravoval se na hroznou bolest, která mě zcela jistě potká takovýmto nešetrným vstupem. Zatnul jsem zuby a pevně sevřel víčka...

Tlak na můj zadeček sílil a já se pomalu loučil s neposkvrněností a rezignovaně se připravoval na bolest, která zcela jistě přijde. Dýchal jsem zrychleně a cítil jeho potem zborcené tělo, které mě přivádělo až k silné nevolnosti.

Dveře se rozrazily a ještě před tím, než jsem omdlel, vyděšený a neschopný pořádně dýchat nosem, jsem uslyšel ohlušující ránu...

*****

Vědomí se mi pomaličku vracelo a pocítil jsem dotyk teplé ruky na svých lících. Lehce mě poplácala a já byl nucen zvědavostí otevřít oči. Páska z mých úst i rukou byla pryč a nade mnou seděl mladý muž v obleku. Zamrkal jsem, abych se zbavil mlhy, kterou jsem viděl před sebou a znovu, už jasným zrakem jsem pohlédl na muže, který mi nejspíš zachránil zadek.

„Jste v pořádku?" sytý příjemný hlas ke mně promlouval, jako bych byl malé dítě. Cítil jsem se tak, měl jsem pocit, že zrovna nyní potřebuji širokou náruč někoho, kdo mě má rád, abych se tam mohl schoulit do klubíčka a zapomenout na všechno, co mě v nedávné době potkalo.

„Ano," hlesl jsem a uvědomil si, že jsem stále nahý, zakrytý jen tenkou vězeňskou dekou.

„Co-co se stalo? Kde je on?" bál jsem se, že se vrátí, že za mnou zase přijde hned, jak tento můj anděl strážný odejde.

„Odvezla ho sanitka. Postřelil jsem ho."

Oddychl jsem si. Už to hovado nikdy nechci vidět.

„Já...děkuji vám! Jak...jak jste věděl...co se tu děje?" zajímal jsem se.

„Vrátil jsem se do mé kanceláře pro nějaké podklady a slyšel jsem vás volat o pomoc. A nebojte se, to zvrhlé prase to nestihlo. Tušil jsem, že je parchant, ale že zajde až tak daleko, to mě překvapil," pozdvihl obočí a zakroutil hlavou.

„Aha," nejsem schopen moc přemýšlet a nějak jsem nepobíral, jak se to všechno semlelo. A kdo tenhle ten člověk vlastně je. Stále mám v hlavě kupu nezodpovězených otázek, ale v šoku, ve kterém se pořád nacházím, je nejsem schopen formulovat. On naštěstí vycítil mé rozpoložení a začal vykládat sám: „My se ještě neznáme, jsem policejní psycholog Cristian Gouldin a pokud vás zajímá, jak se jmenoval ten bachař, který se na vás chtěl vyřádit, ten se jmenuje Marwin Douglas. Byl jsem ve své kanceláři, když jsem zaslechl vaše volání..."

„Proč jste mi pomohl?" přerušil jsem ho.

„Neměl bych vám to říkat," nervózně se ošil na židli, „věřím vám, že jste to neudělal. Věřím svým instinktům a ty mi říkají, že jste nikomu neublížil, to je ale bohužel jen můj soukromý názor a nijak jím nemohu vyšetřování ovlivnit. Jsem tady pro pana Ackermana, u jehož výslechu jsem byl. Četl jsem také vaši výpověď. To je jedna věc. Druhá je, že i kdybyste to udělal, on na to nemá právo. Vy máte být odsouzen a ne lynčován nadrženým ptákem nějakého bezmozka, který se rád podílí na utrpení druhých. Možná si říkáte, že jsem mladý a naivní, ale chci k vám být upřímný a doufám, že mě má intuice nezklamala," zadíval se mi do očí, jako by tam chtěl vyčíst pravdu.

„Děkuji za to, že jste to pro mě udělal. Je mi jasné, že tohle, co se stalo mně, není ve věznicích ojedinělé, kdybyste to přešel, nikdo by vás z ničeho nevinil."

„Možná ano, ale já mám svědomí a ten pocit, že jste nevinný, ve mně tímto rozhovorem stále sílí. Mám dojem, že konkrétně vy si takovou zkušenost nezasloužíte..."

„Děkuji, že mi věříte..."

„Chcete si o tom všem promluvit?"

„Já nevím..." byl jsem otřesený, zmatený a možná trochu i nedůvěřivý k tomu psychologovi, tohle se prostě nestává...

Ale co, stejně nemám co skrývat, na cokoliv se mě zeptá, s tím se mu mohu s čistým svědomím svěřit.

„Jste unavený, můžeme si promluvit až ráno, ale teď budeme mít více soukromí. Vyšetřovatelé mě s vámi nechají o samotě, když je o tom požádám a řeknu, že potřebujete po tomto zážitku odbornou péči. Na tomto oddělení naštěstí nepracují žádní neschopní idioti, povolí to..."

„Dobře!" uznávám, že se mi s ním dobře vykládá a možná nebude od věci se z toho všeho vypovídat.

„Chcete kávu?"

„Ano, děkuji, tu bych si rád dal," chuť kávy se mi připomněla na jazyku a já si až teď uvědomil, jak moc mi chybí.

Ve dveřích se objevil jeden z vyšetřovatelů.

„Cristiane, můžeš na chvilku?" oslovil ho a po mně jen šlehl pohledem.

„Ano, jistě, odpověděl, zvedl se, a když vyšetřovatel zmizel ze dveří, ještě se na mě obrátil: „Ještě přijdu i s tou kávou."

Osaměl jsem a zase to na mě všechno dopadlo. Do očí se mi tlačily slzy a zoufalstvím jsem drtil deku v pěstích. Nezakázal jsem si plakat, potřeboval jsem to. Slzy pomaličku odplavovaly pachuť, která zbyla na mém těle, které se mi i tak zdálo poskvrněné jeho dotyky. Málem jsem se provzlykal do spánku. Byl jsem opravdu hodně unavený, ale uvědomil jsem si, že mi slíbil, že se vrátí a já jsem stále ještě nahý. Nechci se dočkat nějakého dalšího ponížení, že bych se musel oblékat před nějakým vyšetřovatelem a ani před ním by mi to nebylo příjemné.

Sotva jsem se dooblékal, už přede mnou stála lahodně vonící káva a psycholog si do ní zrovna sypal cukr. Neodolal jsem a hned se napil – skoro jsem si spálil jazyk, ale chuť a vůně kávy pro mě byla v tu chvíli neodolatelná.

„Mám pro vás novinku," začal, „Marwin Douglas byl zatčen za násilí a sexuální zneužívání vězňů. V jeho kanceláři našli vyšetřovatelé pár flash disků, které byly plné brutálních znásilnění a bití zde umístěných vazebních vězňů. Dobře víte, že jsou zde kamery, které sice nejsou zapnuty pořád, jsou tu umístěny jen pro případnou kontrolu, ale on jako bachař si je mohl kdykoliv zapnout a nahrávat podle libosti. Tyto jeho zvrhlé hrátky si nahrával, posléze stahoval na svá soukromá úložiště a pak celé záznamy vymazal ze systému. Jen si je, blbec, nechal v práci v nezamknutém šuplíku. Byly tam desítky takovýchto insultací, nechápu, proč se nějaký z vězňů neozval, ale nejspíš pouštěl hrůzu a nějak šikovně je vydíral. Možná nakonec není tak pitomý, jak vypadá, ale tyhle důkazy už jsou tak průkazné, že nemá šanci se z toho vyvléknout."

„Děkuji," oddechl jsem si. Nevím, jak dlouho tady ještě budu, než dojde na soud, ale aspoň mám malou jistotu, že zde mám zastánce, který se mě snaží chránit. Pořád ale nechápou, proč? Vždyť tohle téměř otcovské chování prostě nemůže být normální. Chvíli mě napadlo, jestli mě třeba nechce sbalit, ale v další sekundě jsem se tomu musel zasmát, opravdu už mi to nemyslí. Proč by někdo takový chtěl sbalit zrovna mě. Kromě toho nevypadá, že by byl gay...

„Proč jste to udělal?" zopakoval jsem otázku, kterou jsem mu už jednou položil, ale jeho odpověď mi nepřišla úplná. Je za tím něco víc. A že by byl anděl strážný? Ne, to ne, ti už dávno vymřeli. Kdyby nade mnou třepotali křídly, neseděl bych ve vazební cele a nečekal na soud.

„Opravdu to chcete slyšet?" zeptal se nesmyslně a podíval se na mě udiveně.

„Ano, samozřejmě."