Promiň! ✔️

❄️24.❄️

Zastavil jsem se až v parku poblíž místa, kde se nachází kavárna, kde kluci zmasakrovali mého profesora. Mého! Tak to už neplatí a v tom smyslu, ve kterém bych chtěl, aby byl můj, tak to už je úplný nenaplnitelný sen. Pokud jsem ještě dneska ráno měl jiskřičku naděje, že třeba někdy v budoucnu bych mohl doufat, že ho přesvědčím, ať se vykašle na holky a že já jsem jiný a pravý pro něj, který ho bude milovat, zbožňovat a nosit na rukou celý život, tak ta jiskřička zmizela někde v širém vesmíru a už nikdy se neobjeví a já zůstanu nejen sám s neukojenými city, ale i na ulici v zimě. Možná by bylo nejlepší, kdybych umrznul, umřel, však co to mám za život? Co jsem kdy komu udělal hezkého, k čemu tu vlastně jsem? Jen všem způsobuju peklo a ubližuju. Ale já se nedokážu zabít, na to jsem velký srab. Celé odpoledne jsem se coural ulicemi, zpytoval své svědomí a bilancoval svůj dosavadní život. Nenašel jsem na sobě nic, co bych mohl nabídnout. Nejsem schopný ani zkrotit bandu ve své třídě, aby se vzpamatovali a přestali mu ubližovat. Neumím a nedokážu nic, zbytečná existence na tomto světě! Přesto bych jemu i sobě chtěl dokázat, že takový nejsem. Že je ve mně kousek dobrého, který bych chtěl ukázat jak jemu, tak celému světu.

Venku se velmi rychle setmělo a tím, že zapadlo zubaté slunce, které alespoň trochu hřálo, začalo mrznout. Mé oblečení moc nechránilo a v teniskách mě záblo tak, že už jsem skoro necítil nohy. Zjistil jsem, že jsem se při svých toulkách vrátil k parku. Kousek odtud je nonstop. Vím, že tamní barman neřeší věk lidí, kteří mu dovnitř vejdou a v klidu nalívá i nezletilým a já teď potřeboval panáka. Na zahřátí, ale hlavně na to abych zapomněl, aby alkohol odplavil tu hořkost, která mě obklopuje a dostává do sebevražedných depresí.

Ještě než jsem vešel, zkontroloval jsem svou peněženku, kde jsem tušil nějakých pár drobných, které by snad mohly na jeden čaj a rum vystačit. Jaké bylo mé překvapení, když z mé peněženky vykoukla pětistovka. Musel mi ji tam tajně dát on, to jinak není možné. Moc dobře věděl, že bych od něj žádné peníze nevzal a tak se ani nepokoušel a ušetřil si čas a hádku a v nějaké nestřežené chvíli mi prostě ty peníze podstrčil, abych nezůstal úplně bez prostředků, kdyby se náhodou něco stalo. Ne, že bych na to nebyl zvyklý, byl jsem pořád švorc a pětistovku má peněženka neviděla snad ještě nikdy. Slza mi vyklouzla z očí nad jeho starostlivostí. On je vážně anděl. Rychle jsem se uklidnil, abych do baru nevcházel jako uplakánek.

Uvnitř jsem si objednal rum a barman mi jej bez mrknutí oka nalil s tím, že si ale k němu musím objednat i colu, kvůli policajtům, aby mě nechytli u baru s panákem v ruce. Neprotestoval jsem, nechci skončit někde na policejní stanici, aby pak volali Kennymu, který je stále můj zákonný zástupce. Poté už barman, vidící, že jsem úplně na dně, vyhověl mým požadavkům a lil mi do skleničky s colou jednoho panáka za druhým.

Netuším, jak dlouho jsem se litoval nad skleničkou údajné Coly a možná jsem už i usínal, protože vypětí dnešního dne si v teple baru a přemíry alkoholu vybíralo daň.

Na mém rameni zničehonic přistála ruka, lekl jsem se, v první vteřině jsem myslel, že jsou to policajti, kteří si pro mě přišli a odvedou mě zpět ke Kennymu, ale vzápětí jsem uslyšel jeho starostlivý hlas, který mě oslovil: „Levi."

„Profesore!" vyděšeně jsem s sebou trhnul, až jsem málem sletěl z vysoké barovky, protože má rovnováha vlivem několika vypitých rumů už dostávala značně zabrat. Kromě toho, to byl poslední člověk, kterého bych tu čekal. On mě hledal, měl o mě strach. Místo, aby doma odpočíval, běhal po městě a sháněl mě. Cítil jsem, že se moje brada opět začíná třást utajenými slzami, které se draly napovrch. Byl jsem z toho úplně v háji. Jeho starostlivé zelené oči se na mě upřely a pravděpodobně přemýšlel, v jakém stavu mě našel.

Měl o mě strach, vidím to na něm i v tom přítmí, jak si viditelně oddechl. Natáhl se k mé sklenici coly a ve mně by se krve nedořezal. Jestli se napije, tak zcela jistě zjistí, že ve skleničce je více rumu, než coly a pak mě zastřelí. Ale je to vlastně jedno, teď mě vezme domů a zítra mě vyhodí i s věcmi a je jedno, jestli jsem pil nebo ne. Ta nejistota v mém, alkoholem zatemněném mozku, byla sžírající.

Ani se nestihl napít a už věděl a já jsem se jen více krčil na barové stoličce a čekal, co bude. Snažil jsem se omluvit, něco jsem drmolil, vůbec netuším, co jsem mu říkal a jen jako z dáli jsem zaslechl, že má o mě strach. Potvrdil mi to a strašně mě to hřálo u srdce, ale pořád to nevyvracelo jeho slova, která mi řekl v kabinetu. Neví, co se mnou bude. Zajistí mi nějaký dětský domov a bude vystarané. Mělo mi dojít, že by mě jen tak na ulici nevyhodil, na to je moc zodpovědný. Ale úžasné ubytování v domově mládeže mě stejně nemine. Rok! Celý dlouhý rok!

Opět někde z dálky, jeho hlas smíšený s tlumenou hudbou a cinkáním hracích automatů, mě probral z letargie.

„Tak za prvé, nikdy jsem neřekl, že tě u sebe nechci a ještě nekončím. Hele, Levi, pojď domů a promluvíme si tam, ano?"

Barman se na mě útrpně podíval: „Kdo to je?"

„To je můj třídní profesor!" hlesl jsem.

„No potěš koště! Budeš mít průšvih ve škole! Sorry, asi jsem ti neměl nalívat, ale vypadal jsi tak zoufale a ztraceně, myslel jsem, že tě nikdo nehledá."

„To je v pořádku, on je hodný," šeptl jsem, aby profesor nic neslyšel.

Pomohl mi ze stoličky a já překvapeně zjistil, že na rozdíl od hlavy, která překvapivě funguje i po té rumové smršti docela spolehlivě, tělo to totálně nezvládá, podlomily se mi nohy a zaplantaly nějak do sebe, klopýtnul jsem a skončil přímo v profesůrkově náručí.