Promiň! ✔️

🌫️14.🌫️

V obchodě jsem to ale všechno hodil za hlavu a užíval jsem si módní přehlídku, kterou mi Levi spravoval náladu. Nakonec jsme neskončili jen u bundy a bot, oba jsme si koupili nějaká trika, mikiny, džíny i spodní prádlo a spoustu dalších kravin. Sice nejspíš budeme do příští výplaty jíst jen rohlíky, ale za to skvělé odpoledne a hlavně za to, že má co na sebe to stálo. Nemůžu ho nechat chodit stále jen v těch pár kusech oblečení, které už vypadá stejně sešle a sepraně. Je mi jasné, jak se na něj teď dívají, už ho neberou jako seladona, kterému odpustí tričko s dírkou, už je to jen obyčejný kluk, který je gay a ještě k tomu bydlí se svým učitelem. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mu vyčítali, že mu nadržuji, zvlášť, když se jeho známky velmi rychle lepší. Nechce mi říct, co si o něm děcka ze třídy vykládají, jestli mu to nevyčítají nebo jestli se mu nesmějí. Neříká mi nic, vždy je utrousí, že je všechno v pohodě. Věřím mu, nicméně si nemyslím, že je všechno tak moc v pořádku, jak mi tvrdí. Nejsem si jist, jestli pár kousků značkového oblečení něco změní, ale určitě tím, že bude pěkně oblečený, nic nezkazí.

Byl šťastný, jak blecha, když si to ještě doma všechno zkoušel a poté zesmutněl.

„To's nemusel, kdo ví, kdy ti to všechno vrátím, je mi z toho trapně. Ty mě živíš, šatíš a ty dvě stovky každý týden v mé peněžence...Víš, za ty jsem ti taky vděčný. Platíš mi obědy...Děkuji! Tolik jako ty, pro mě nikdy nikdo kromě mamky ještě neudělal. To všechno za to, jak jsem tě ještě nedávno trápil. Cítím se strašně..." vklouzl mi do náručí a já myslel, že se blahem rozteču. Tak tohle byla ta nejkrásnější splátka za všechno, co pro něj dělám. Chtěl bych jej takhle tisknout celé hodiny, ale netroufám si ho více k s sobě přitulit, je jen na něm, jak dlouho v mé náručí setrvá.

Na můj vkus to byla krátká doba. Po chvíli vyklouzl a jeho líce se skvěly růžovým odstínem pro něj neobvyklým.

„Promiň, jen jsem ti vděčný," zahuhlal a odebral se do svého pokoje.

Kecl jsem si na pohovku a rozjímal nad tím, co se mnou dělá pouze jeho přímá přítomnost.

Znovu mi vyvstala před očima ta scéna před školou s Erwinem. Srdíčko mi krvácelo nad myšlenkou, že to sladké stvořeníčko nikdy nebude moje. Proč láska tak bolí? A proč zrovna já se musím zamilovat do kluka, který kdyby nebyl v tak zoufalé situaci, ani by si o mě neopřel kolo.

🌈🌈🌈

V sobotu dopoledne se začal zase pakovat k Erwinovi, teď když jsem si byl jistý, čím se celý víkend baví, měl jsem sto chutí mu tu víkendovou párty zakázat. Ale copak můžu? Jistěže ne! Je to jen a jen jeho věc a já s tím nic nenadělám. Nepřipadal mi sice, že se zrovna těší, když se se mnou po obědě loučil, ale jeho smutek jsem přisuzoval tomu, že je mu prostě přede mnou trapně.

Nemusí být, respektuji to, ale asi jsem se také netvářil nadšeně, ačkoliv jsem mu tuto svou tvář ukazovat nechtěl. Jenže já jsem příliš průhledný v ukazování svých pocitů a bohužel to nemohu nijak ovlivnit. Oddechl jsem si, když za ním klaply dveře a nechal průchod svým slzám. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy plakal, ale teď jsem své slzy nemohl zastavit. Byl jsem tak zoufalý, nešťastný a zralý na psychiatra. Přemýšlel jsem pod závojem slzí, jak dlouho ještě tohle dokážu vydržet se zdravým rozumem. Na jednu stranu se těším, až mi Levi odejde ze života a nebude mě mučit svou stálou přítomností a na druhou se té chvíli děsím. Nedovedu si představit, že v tom bytě zůstanu sám, že už neuslyším jeho vítání, jeho malé stesky i úspěchy, kterými se mi rád chlubil. Když jsem to jen představil, mé srdce se stáhlo a bolelo to ještě mnohem více než nějaké trapné šikanování nebo rány od blbých puberťáků ode mě ze třídy.

S těmihle myšlenkami a díky vyčerpávajícímu pláči jsem na pohovce usnul.

Ranní probuzení bylo dost drsné, mé tělo bylo polámané z nepohodlného ležení a hlava mi třeštila. Myšlenka na to, jak asi prožil noc Levi, mi taky nepomohla v tom, abych se cítil trochu lépe.

Jediné, co mi trochu zdvihlo náladu, bylo bílé zasněžené město a veliké padající vločky, které slibovaly, že šedé město zůstane alespoň na chvíli nevinně bílé. Byl by hřích nejít ven se pokochat tou krásou. Rychle jsem se nasnídal, hrkl do sebe kafe a oblíkl se do sportovního. Půjdu si zaběhat, doufám, že mi to aspoň trochu pomůže zaplašit ten smutek a depresi, který cítím už od toho momentu, kdy jsem Leviho viděl v Smithově náručí.