Promiň! ✔️

❄️26.❄️

Palačinky už byly na stole a taky nezbytná káva, o které jsem věděl, že bez ní ráno neudělá ani krok.

Po chvíli se přišoural ke stolu a já teprve teď, zblízka a neznepokojován jeho tělem, viděl, že není ve své kůži. V obličeji byl bledší než obvykle a z nosu mu teklo. Přesto všechno se ale pustil do mnou připravené snídaně poměrně s chutí. Hleděl neustále do talíře a já najednou viděl, že nezvyklá bledost nahradila růž. Nemá snad teplotu? Něco s ním není v pořádku. Prohlížel jsem si ho, vlastně přímo na něj civěl, ale to jsem si uvědomil, až ve chvíli, kdy nejspíš ucítil můj zkoumavý pohled a zvednul hlavu od talíře. Rychle jsem se zvedl a šel uklízet nádobí a bordel, který jsem v kuchyni nadělal.

„Půjdu si ještě lehnout," slyšel jsem od stolu zahuhlání typické pro chudáka, kterého přepadla rýma.

„Uvařím vám čaj," rychle jsem odvětil a on poděkoval s mírným úsměvem.

Po pár minutách jsem vešel s konvičkou zázvorového čaje a bylo mi ho líto. Ležel jak týden před smrtí a z nosu mu neustále teklo. Podal jsem mu kapesníky a chvíli přemýšlel, jak bych mu mohl ještě pomoct. Bylo mi ho líto a opět se ve mně ozval ten ochranitelský pud.

Celou sobotu i neděli jsem kolem něj chodil po špičkách, vařil mu čajíky i obědy a večeře. Mezitím jsem se snažil učit. Chtěl jsem mu udělat radost. Cítím se tak...jinak, jako by se ze mě zrodil jiný člověk. Jakoby on dokázal ze mě vytáhnout jen to dobré a všechno špatné zakopal někde do země tak, abych už to nikdy nedokázal najít. A jsem za to rád. Je to možná těžší cesta, ale přesto mnohem víc uspokojující. Taky absence věčného každovečerního bití a ponižování mi velmi svědčila. Místo toho jsem byl zahrnován díky a chválou za mé jídlo i za to, že mě viděl se učit v kuchyni, když jsem čekal, až se mi uvaří brambory. Chtěl jsem dělat všechno, jen aby mě chválil. Jsem jako malé dítě, které se za pochvalu tetelí štěstím a je schopné udělat cokoliv, jenže mě nikdy nikdo nechválil a proto si to užívám plnými doušky a uspokojuje mě to mnohem víc, než šikana s trápení učitelů nebo spolužáků. Sám se divím, jak jsem mohl být tak hrozně hloupý.

Profesůrek se do pondělí nevykurýroval a místo do školy, běžel k doktorovi. Tak a já mám nejméně týden na to, abych zpacifikoval a přesvědčil svou třídu, aby ho nechali na pokoji. Musím to zvládnout, abych se mu mohl podívat do očí!

Ve škole byla nuda, teda pro všechny ostatní šikanátory, protože nás většinu suplování měl říďa, na kterého si nikdo nedovolil, vzhledem k tomu, že náš profesůrek nebyl jediný, kdo lehnul. Další tři učitelky na tom byly stejně, asi řádí mezi učiteli nějaký moribundus, který přepadá jen je. Žactvo bylo v plné polní.

O velké přestávce jsem si vzal bokem Erwina.

„Ty Erwine, tak jsem říkal, že bychom s tím pošťuchováním učitelů trochu zbrzdili," šel jsem na něj oklikou, ale začal okamžitě čenichat nějakou zradu.

„A proč jako? Dělali jsme to celou školu, nevidím důvod, proč toho nechat! Máš strach, že neprojdeš zkouškama?" přivřel oči a zadíval se na mě zkoumavě.

„No to taky, ale mám dojem, že to trochu přeháníme, to zmaskarování v té uličce a tak..."

„Hele, to už se nebude opakovat, byla to možná chyba, ale nelituju toho, proč si kazit zábavu!?"

„Já vím, ale myslím si, že si to nezaslouží, vždyť on je celkem fajn!"

„Hele Levi, tady něco nehraje, ty s ním chrápeš, že? Se mnou ne a jeho pérem si necháváš protahovat zadnici? To bych si o tobě teda nemyslel!"

„Co to meleš! Nespím s ním!" bože je to pravda, tak nechápu proč se teda tak červenám. To už se opravdu nedokážu ovládat? S takovou ho nepřesvědčím!

„Ale chrápeš! Vidím to na tobě! Jseš fakt prase, nechat se ojíždět od učitele!"

„To není pravda! Jen jsem ho poznal trochu víc a tak..."

„Takže zatím randíte, fajn, to už nemá daleko do postele, co Levi?"

„Erwine, prosím tě...Pomoz mi."

„Když tak pěkně prosíš, pomůžu ti, ale mám podmínku..." vzal mě za bradu, abych mu věnoval pozornost a díval se mu do očí, kde se zle blýsklo.

Polkl jsem a doufal, že jeho podmínka bude pro mě splnitelná: „Jakou?"

„Celý týden budeš Jaegerův, v tom ti bránit nebudu, ale víkend budeš trávit u mě. Dobře víš, že tě chci už dlouho..." mlaskl a zašklebil se.

„Ale, ale to nejde..." zakoktal jsem se.

„Proč by ne? Mě se nemusíš bát, pár čísílek o víkendu, neboj, já ti neublížím, prostě si budeme dělat pěkné romantické víkendy, zajdeme na večeři, milování při svíčkách a tak, Levi já jsem romantik, nemíním tě nějak zneužívat nebo bít nebo něco. Chci jen tvou prdelku a tělo a trochu tvé pozornosti...pak budu ochoten ty blby přesvědčit, že bude lépe být hodnou třídou. Tak co, bereš to?"

Málem mi vyhrkly slzy. Nechci s ním spát, nelíbí se mi, nevzrušuje mě, vždycky jsem ho bral jen jako kamaráda, ale jako milenec je mi odporný, jenže pokud je tohle jediná možnost, což je, musím mu na to kývnout. Jsou to jen víkendy, to přetrpím a Eren bude v klidu. Udělám to pro něj, protože nedokážu snášet jeho zničené pohledy, nedokážu vidět jeho bolest. Miluju ho a jsem ochoten pro něj udělat mnohé i to, že se nechám zneužít tímhle vypočítavým rozmazleným zmetkem.

Potichu jsem přikývnul a sklonil hlavu. On však chtěl, abych viděl jeho vítězoslavný úsměv a proto mě vzal za bradu a hlavu pozdvihl, poté mě lehce políbil. Byl to letmý polibek, jen příslib, že se nemusím ničeho bát a přesto mi to bylo krajně nepříjemné.

„Říkal' s jen o víkendu!" řekl jsem tvrdě.

„Ale no ták, Levi. Jednou za čas pusu sneseš i ve škole, ne?" řekl tónem, kterému se neodporuje a já mu na to opět kývl, co jsem měl dělat? Je fakt, že pusa mě nezabije.