Promiň! ✔️

❄️45.❄️

„Erene, mám pro vás dvě dobré zprávy, Ta první a nejdůležitější je, že jste definitivně očištěn a žádný soud se konat nebude a to z toho důvodu, že už známe pravého viníka, to je ta druhá zpráva..."

„Byl to Smith?" vyjel jsem na ni a oči se mi rozšířily.

„Ano, poprosila jsem státního zástupce Jižního okresu, aby tuto akci urychlil. Na něj nemá rodina Smithů žádný vliv ani nelze podplatit a my potřebovali rychlou akci, aby nemohl tahat za provázky někde jinde. Mladý Smith má neuvěřitelnou smůlu v tom, že právě předevčírem oslavil své 18 narozeniny, tudíž je na něj uvalena vazba, nicméně jsme zatím nedocílili toho, aby zůstal ve vazební cele. Je stíhán na svobodě, nicméně nebude dlouho trvat a ani ctihodný Smith nebude moct nic udělat a jeho syn skončí tam, kam patří. Bohužel na tohle potřebujeme trestní udání od Leviho, pokud tohle nebudeme mít, nemáme páku proti partii Smithových právníků. S tím se ale teď nebudeme trápit.

Trochu mě sice znepokojovalo, že je Erwin na svobodě, ale myslím, že si teď nic nedovolí a bude se chovat jak beránek. Mám strach o Leviho. Věřím tomu, že samotný Erwin by mu nebyl schopen nic udělat, ale co Smith senior? Co když pošle některého ze svých poskoků, aby Leviho odstranil. Co když někomu v nemocnici nabídne královskou sumu, aby Levimu něco píchli, a on už se ze svých nechtěných snů nikdy neprobudí?

Kriste pane – panikařím. Napadají mě asi hlouposti, ale co když? Co když je otec schopen pro syna i zabíjet?

Svěřil jsem se s tím oběma svým společníkům a oni mě ujistili, že tohle není možné a měl bych se uklidnit. Mají pravdu, musím se uklidnit, mám nervy k prasknutí a tohle už moc dlouho nevydržím a ještě si budu přidávat nějakými nesmyslnými scénáři.

„Jo a málem bych zapomněla, také Kenny Ackerman je ve vazbě. Jeden soused se konečně uvolnil mluvit a my jsme se jen divili, co všechno a jak dlouho se v tom bytě dělo. Chápu, že se Levi bál promluvit i sám soused říkal, že mu bylo vyhrožováno smrtí, zapálením bytu a další výhružky. Když teď ale našel Leviho v bezvědomí na schodech, uvolnil se mluvit s tím, že raději nechá svůj kvartýr shořet, než aby na jeho rukou byla krev mladého kluka, taky říkal, že terorizoval hlukem a výhružkami celý barák a on sám už to prostě nezvládal. Ujistili jsme ho, že od teď už bude v baráku klid, protože za tohle si Ackerman odsedí pěknou řádku let. Nicméně i na tohle bychom potřebovali Leviho výpověď..." konečně se odmlčela a já vstřebával všechny docela slibné informace. Ještě nemáme vyhráno, ale zobáčky vah se konečně naklánějí na tu správnou, spravedlivou stranu.

Další dny jsem se potácel mezi školou a nemocnicí. Děcka už přestalo bavit se zabývat mnou a tím případem, jen sem tam někdo se mě zeptal, jak je to Levim.

Co jim mohu říct? Pořád stejné, jen leží, nevnímá... Nemohu se o něm bavit, pokaždé mě to vžene slzy do očí, ačkoliv už jsem jich za poslední dny vyplakal tolik, že není možné, aby mi ještě nějaké zbyly.

Každý den sedím u Leviho postele a neustále mluvím o všem možném s pocitem, že mě slyší, že poslouchá všechno, co mu vykládám, že ví, že Erwin už je ve vazbě a že mu nemůže pomoct ani jeho otec, že tam je i Kenny, který už mu nikdy neublíží. Že až se probere, bude všechno v pořádku, on si dodělá školu a všichni, co mu kdy ublížili, už jsou spravedlivě odsouzení – tedy, ještě nejsou, ale budou, až řekne všechno, co za celé měsíce musel trpět a nechával si pro sebe. Mluvil jsem i o sobě a o tom, jak hrozně moc mi chybí...

Jak moc ho miluji...

Ano, dokázal jsem mu všechno tohle říct a doufal jsem, že mě slyší a že mu to dodává sílu. Na pár chvil mě napadlo, že z toho taky nemusí být nadšený, přece jen... byl nerad, když jsem se ho dotýkal a třeba zrovna tohle nechce slyšet, ale já mám prostě pocit, že mu teď nesmím lhát, nutkavost všechno, co cítím, mu povyprávět, mi přišlo to nejlepší, co pro něj a sobecky i pro sebe můžu udělat.

Každý den jsem odcházel až pozdě večer, dlouho po návštěvních hodinách s velkými slzami, že jsem ho opět nedokázal vytáhnout z jeho snění.

Nevím, jak dlouho ještě tohle vydržím, mám pocit, že každé ráno, kdy vstanu je to poslední, které ještě zvládnu nějak se zdravým rozumem přežít. Celý den, kdy mě nějak zaměstnávají děcka a jejich příprava na zkoušky , které se kvapem blíží, mě ještě nějak drží nad vodou. Nevím, co bude o prázdninách?

Ale na to teď nebudu myslet, nesmím! Věřím tomu, že do prázdnin už bude Levi při vědomí a všechno bude v pořádku.

Každý večer, když jsem přišel do prázdného bytu, jsem se modlil. Ano - já ateistický pohan, který jsem byl v kostele snad jednou v životě, když mě tam matka vzala jako malého o Vánocích, jsem se modlil k Bohu a prosil jej, ať mi Leviho vrátí. Zoufalství mě k tomuto donutilo, už nevím koho prosit, když doktoři nic nezmůžou.

Modlitby nepomáhaly a já byl každým dnem více a více zoufalejší. Častokrát mi dělal společnost Cristian i Hanji a za tu dobu jsme se stihli hodně sblížit a já je bral za nejlepší přátele. Myslím, že bez nich bych už dávno nebyl při zdravém rozumu, ale oni, tedy hlavně Hanji mi vždy svým optimismem a veselým přístupem k životu, alespoň trochu zvedla náladu a dodala mi odvahy další den vstát a doufat, že se Levi probere.

S hlavou skloněnou odcházím ze školy, s myšlenkami opět u postele Leviho. Ze smutného rozjímání mě vytrhne zazvonění telefonu.

Nemocnice!!!

„Jaeger, prosím..." hlesl jsem po zmáčknutí zeleného telefonku. Nemůžu popřít, že se mi klepaly ruce. Srdce mi bušilo, že to muselo být slyšet snad ještě přes hlavní cestu, kterou jsem se pokoušel přejít.

‚Ať jsou to dobré zprávy, prosím!'