Promiň! ✔️

🌿ČÁST DRUHÁ - LEVI🌿

🌫️16.🌫️

„Táhni do hajzlu, krávo jedna," volal ještě ze dveří černovlasý chlapec a třída za ním se zle smála, a jakmile se zavřely dveře, spustila se živá zábava. Každý si dělal, co zrovna potřeboval, ale kolem černovláska se shluknul dav kluků a ani děvčata nechyběla.

„Teď jsi jí to nandal, teda...ta pelášila, myslím, že už se nevrátí!" poplácal ho po zádech hnědovlasý výrostek a obdivně se na něj zadíval.

„Stejně už je konec roku, tak, co nás mají co prudit, no ne?" otráveně zavrčel a pěknou tvář mu zhyzdil zlý úšklebek.

„Leví, nezajdeme večer někam zapařit?" usmála se na černovláska pěkná brunetka.

„To nepude, kotě, mám ňákou práci..." odfrkl Levi.

„Škoda, tak možná jindy..." odvětila zklamaně.

POHLED LEVI:

Pokud si ta kravka prsatá myslela, že ji někde vobtáhnu v klubu na hajzlech, tak se šeredně mejlí, mě totiž rajcujou jen svůdné prdelky sexy kluků, ty já umím fakt vocenit, ale to tahle micina neví a tak se snaží stejně jako dalších deset z naší třídy.

Ale tohle nikdo neví a ani se to nedoví. Za to já to vím o Erwinovi. To prase jedno, které si říká nejlepší kamarád si myslí, že je tak sexy, že si před ním kecnu na zadek, ale to šeredně mejlí. Jeho akrové obočí mě ani v nejmenším neláká, ačkoliv kdyby byla opravdu krize, jeho díru bych asi taky neodmítl. Jenže já krizi nemám, chlapi stojí v řadě na to, abych je mohl vojet. Tak proč si kazit reputaci s obočákem?

Ovšem neustále to zkouší drobnými dotyky, což mě neskutečně vytáčí, nicméně ještě to nechávám bejt. Až mě doopravdy nasere, srovnám mu ten jeho ksicht do přijatelnější podoby a ještě mi za to poděkuje.

Jeden den to ale přehnal. Na záchodech mě přirazil ke zdi, chytil mě pevně přes džíny za koule a chtěl mě drsně políbit. Překvapil mě tímto, nečekal jsem to, a protože jsem o hodně menší, chvíli jsem si připadal jako hadrová panenka. Asi po třech sekundách jsem se ale z toho šoku vzpamatoval, zvlášť když jsem stále cítil jeho ruku v mém rozkroku. Takhle mi drtil koule i Kenny a proto to ve mně zdvihlo vlnu odporu a zloby. Během sekundy jsme si vyměnili místo a já ho tedy rozhodně nemínil šetřit. Moje koleno se setkalo s jeho rozkrokem, ale nestáhl jsem ho dolů, nýbrž oním kolenem přišpendlil jeho nádobíčko ke kachličkovému obložení školního záchodku. Kdyby moh', řval by bolestí, to jsem pochopil z jeho očí, ve kterých stály slzy, ale on nemoh'. Moje ruka totiž pevně svírala jeho ohryzek a on nemoh' vydat ani hlásku.

„To už nikdy...NIKDY...nedělej, ty zmrde, slyšíš? Nebo ti zmaluju tvou fasádu i koule tak, že tě matka ani otec nepoznají ani za týden! Nezkoušej nic na mě, nedotýkej se mě, a pokud chceš zůstat mým kámošem, tak kroť svý hormony a najdi si někoho jinýho!"

Povolil jsem mu ruku z krku, ale mé koleno zůstalo stále na místě.

„Jo, jo, prosím tě, už mě pusť, to strašně bolí, už nebudu na tebe nikdy nic zkoušet, slibuju, fakt, jen už mě pusť," úpěl bolestí a dál se dušoval, že tohle byl omyl a že to tak nemyslel.

🌈🌈🌈

Ten den, kdy odvezli profesorku, do třídy vletěl ředitel s rudými tvářemi od zlosti.

„Vy smradi jedni! Čeho si myslíte, že jste docílili? Paní profesorku  teď odvezla sanitka, zkolabovala a to jen díky vám. Všichni máte trojky z chování a ty Ackermane, rozluč se s touto školou! Zde nedostuduješ! Co je moc, to je příliš a já k vám byl nejspíš moc benevolentní. A buďte tak laskaví a zpytujte trochu svědomí! Co vám ta ubohá žena udělala?" rozmlouval ředitel a mračil se na nás. Většina se začala smát, já ale ne! Uvědomil jsem si, co se stalo. Vážně ji odvezla sanitka? To se nemělo stát! Běžné pošťuchování učitelů, no možná ne úplně běžné, to snad ano, ale tohle se zdálo už moc i na mě. Co když ji klepla pepka? Ona byla v jádru hodná učitelka, jen na nás neměla metr. Jako každý jiný. Není první a myslím, že snad ani poslední, koho jsme z téhle školy vyštípali. A původcem všeho zla jsem já a Erwin. Dva sígři, kteří si nevidí do huby a nemají slitování nad nikým. Je to takový koníček. Aspoň pro Erwina. Pro mě to znamená jen respekt třídy, to že mě obdivují a obrazně klečí u nohou. Kompenzuju si tím stálé ponižování, které je doma na denním pořádku. Bydlím u svého despotického strýce, který pro mě nikdy neměl vlídné slovo, nikdy mě za nic nepochválil, vždycky bylo všechno jen špatně a většinou to u ponižujících slov nezůstalo, pro ránu nikdy nešel daleko.

Žiju tedy dva životy. Jeden doma, jako ustrašený zajíc, který se stále krčí někde v rohu a uhýbá ranám, které na mě dopadají za věci a činy, které ve většině případů ani nemohu ovlivnit a pak ten druhý, ve škole jako sebevědomý seladon, obdivovaný a obletovaný jak holkama, které se mě snaží balit naivníma řečičkama nebo kluků, za to jak se dokážu postarat o třídu, abychom se dobře pobavili ponižováním učitelů. A to umím moc dobře, mám doma skvělého učitele. Co mě doma naučí, to zúročím ve škole!

Teď nás ale čekají dva měsíce prázdnin a já se děsím toho, zůstávat celé dny se strýcem sám. Musím si najít nějakého týpka, kterého budu moci drtit a ještě lépe tvrdě šukat, abych se z toho, co mě čeká každý večer, když přijde Kenny z hospody, čeká! Ne, nezneužívá mě sexuálně, to ne, je silný homofob a to je možná ještě horší, než kdyby byl buzik, jako já. Neustále mi to vymlacuje z hlavy, tohle i spoustu jiných nepodstatných věcí, které se mu vylíhnou v té jeho vychlastané hlavě. Ale bohužel pro mě – jemu se postavit nedokážu. Před ním jsem pořád ten malý kluk a je to jediný člověk, který si se mnou může dělat, co chce a já mu to stále dovoluju.

Hned první týden jsem si našel svého šukacího kolouška. Ten mi pomohl přežít celé prázdniny a měl ke mně respekt, i když viděl, jak mě Kenny mele hlava nehlava, když zjistil, že jsem si ho dovedl domů. Příkladně se o mě v parku postaral a lízal mi rány na těle i na duši.

Proto pro něj bylo překvapení, když jsem ho na konci prázdnin poslal do háje, dva měsíce stačí a mně nastane nová zábava, která mi bude lepit díru na duši, kterou Kenny každým svým běsněním rozřízne starým rezavým nožem.

Ředitel mi sice tvrdil v posledním proslovu, když odvezli naši učitelku do špitálu, že mě vylije, nicméně asi na to zapomněl a já hrdě a se vztyčenou hlavou vstupoval do třídy třetího a posledního ročníku tady toho ústavu. Chodím tu rád, jak říkám, je to taková moje léčebna na pošramocené sebevědomí.

Do třídy opět vstoupil ředitel a snažil se nás utišit. Okřikl jsem je, protože nám jistě chtěl sdělit a možná i zrovna představit mou novou ovečku, která bude následující rok bavit mě i další tím, jak se jí budou klepat kolena z toho, co si na ní vymyslíme.

„Třído, tento rok vás bude mít profesor, snad s vámi udělá pořádek, protože takové parchanty, jako jste vy, jsem ještě nezažil. Jestli ho dostanete do blázince jako profesorku Ral, postarám se já, abyste všichni do jednoho skončili v pasťáku!"

Tak se nám Levi projevil, kdo by to do něj řekl, že? Od teď tedy zase pohled Leviho na všechny ty události, které se staly. Snad se budete bavit stejně dobře jako doposud.