Promiň! ✔️

💞49.💞

Seděl jsem v pracovně a civěl do bílé zdi a přemýšlel, co to Leviho napadlo. Nechápal jsem jeho reakci, ale ani já neměl vybuchnout jak Vesuv.
Moje chyba! Kdybychom si o tom promluvili v klidu, možná by to nemuselo skončit hádkou a já bych mu mohl v klidu a pohodě předložit všechny své plány, jak spolu budeme aspoň nějakou chvíli, než se dá stoprocentně do kupy a dodělá školy, žít. Ale takhle - je všechno v háji!

Levi je teď pod Cristanovým dohledem, v podstatě ale tak, že o tom ani neví. S jeho povahou by nikdy nekývl, že by šel na sezení k psychologovi. Takže se zkoumání jeho duše děje nenápadně, při Crisových velmi častých návštěvách u nás. Nemá ani tušení, že je pod drobnohledem a právě Cristian mě upozornil na křehkost jeho nynější povahy. Má strach, všechny ty výslechy a soudy, nepříjemné vzpomínky, které po něm chtějí slyšet znovu a znovu, cítí se méněcenný a to, že nemůže mluvit, mu určitě sebevědomí nepřidává.

„Cristiane..." hlesl jsem do telefonu a vyzvonil mu, jaký idiot jsem a jak jsem nechal unést. Uklidnil mě, že to Leviho jistě přejde a já po skončení telefonu seděl dál. Ten pocit, že bych ho měl ztratit, že by se ode mě odstěhoval, byl k nesnesení, až teď jsem si uvědomil, co opravdu můj výbuch způsobilo. Byl to strach z toho, že ztratím i to poslední, co mi je schopen nabídnout - jeho společnost.

Aniž bych něco slyšel, ucítil jsem jeho prstík na svém rameně. Lekl jsem se, jenže on se na mě jen omluvně a velmi nesměle usmál a vrazil mi do rukou tablet.

‚Omlouvám se, nechtěl jsem být tak zlý, já ti jen nechci přidělávat starosti. Já vím, co sis všechno se mnou musel za posledního tři čtvrtě roku zažít, vždyť jsi kvůli mně lítal jen z průšvihu do průšvihu a nakonec skončil ve vězení. Jsem prostě tvoje vstupenka do pekla a teď se máš ještě o mě dál starat? To nemůžu přijmout. Chci odejít z tvého života, abys mohl normálně žít, tak jako předtím a protože jsem neschopný looser a nemluvím a nevím, jestli zvládnu v záři zkoušky a vůbec všechno... měl bych se sbalit a odejít, ať se konečně zbavíš takové přítěže, jako jsem já.'

Stál tam, nejistě přešlapoval z nohy na nohu a v očích mu stály slzy.

„Levi, jak si tohle vůbec můžeš myslet? Jaká přítěž? Myslíš, že kdybych to tak bral, vzal bych tě od toho zmetka, kdyby mi na tobě nezáleželo, myslíš, že bych den co den seděl u tvé postele a vykládal ti všechna ta slova?"

Vyrval mi tablet z rukou a něco strašně rychle psal.

‚Tys tam byl se mnou? Každý den? To nebyl jen sen? Myslel jsem si, že to jsou jenom mé tužby, kterou mi podsouvá mozek, jako krásný sen, ten nejkrásnější...'

Usmál jsem se: „Ne, chodil jsem za tebou každý den, každý den jsem se modlil, aby ses probral, a já se budu moci podívat do tvých očí, přesně takhle zářících, jako mi je ukazuješ teď. Doufal jsem, že mě slyšíš a hlavně, že mě vyslyšíš, že pochopíš, jak moc mi na tobě záleží, pak ses probral a já byl strašně šťastný, ale celou dobu jsi mi ukazoval, že se mnou být nechceš a mě to strašně bolelo, a když ses zatvrdil, že odejdeš, už jsem to psychicky nedal a vybuchl jsem - Promiň - byl jsem prostě zoufalý, že tě ztratím..." díval jsem se mu do očí a doufal jsem, že ho svým nynějším vyznáním neodeženu, nevyplaším...

On ale chytil mé ruce a přitáhl si mě k sobě a lačně se přisál na mé rty. Dravě a nespoutaně, nebezpečně divoce. Jako velká přílivová vlna se mnou zmítala rozkoš, kterou způsobovaly jen jeho rudé horké rty, které byly k těm mým přisáté, a jeho ruka omotaná kolem pasu tiskla naše rozkroky k sobě. Netuším, jak dlouho jsme byli spojeni, ale najednou jsem se opět díval do jeho očí a viděl jsem tam všechno, lásku, štěstí, oddanost, vděk a kapku - tedy větší kapku chtíče, který chtěl potlačit, ale nedařilo se mu to. Za ty týdny dokázal a naučil se svýma očima ukazovat mnoho věcí i pocitů a já se v nich velmi rychle naučil číst. Je to paradox, když si pomyslím, že před jeho úrazem byly jeho oči i celá řeč těla většinou velmi nečitelná a dokázal své pocity velmi dobře skrývat.

Dlouhé minuty jsme jen vedle sebe seděli a mlčeli, každý v zajetí svých pocitů a myšlenek. Byl jsem šťastný, že to Levi cítí stejně jako já, ale nevěděl jsem, co teď dělat. Chci se s ním milovat, jenže já jsem tady ten neznalý a mám strach udělat první krok.

Cítil jsem, jak se moje chlouba pne v kalhotách v dlouho neukojené vášni, kterou způsobuje jeho blízkost a ruka na mé zadnici. Cítil jsem z něj stejný chtíč, ale nejspíš se i on bál udělat první krok, aby mě snad nevylekal. Věděl, nebo tušil, že mé sexuální zkušenosti se rovnají nule i o tomhle jsem se ve slabé chvíli svěřil tomu bezvládnému tělíčku, které ještě nedávno leželo jako bez života v nemocnici. Teď mi bylo trapně a doufal jsem, že tohle zrovna v jeho paměti neutkvělo. Bohužel jeho pohled ukazoval, že je s tímhle obeznámen, ovšem netuší, jak se s tím vyrovnat. Přece jen je mladší, vždycky jsem to byl já, kdo ho něco učil, jak ve škole, tak i doma, ten kdo byl starší a zkušenější ve všech ohledech - kromě této jediné...

Stále jsem hleděl do jeho zářících očí a četl v nich, jako v knize. Touha a také otázka, na kterou jsem mu odpověděl tím, že jsem jej přitiskl znovu do náručí a zašeptal mu do ucha: „Ano, strašně moc to chci!" jeho odpověď přišla vzápětí, když mě k sobě přitiskl ještě více a já cítil na stehně jeho tvrdou chloubu, kterak se trápí v úzkých kalhotách. V té chvíli jsem měl dojem, že i můj podbřišek vybuchne tlakem a všechna krev, která měla zásobovat mozek, abych ještě chvíli dokázal racionálně přemýšlet, odplula do mého rozkroku. To už ale Levi nelenil, popadl mě za ruku a táhl ke svému pokoji.