Promiň! ✔️

❄️25.❄️

Doma mi to nechal pěkně sežrat, ale já se tetelil blahem, když mě ujišťoval, že svá slova nemyslel zle. Mělo mě napadnout, že je prostě s nervama v koncích a prostě se jen neovládl. Jsem nějaký přecitlivělý, uznávám, ale jeho přítomnost a moje uvědomění, co on dělá s mými city, mi míchá v hlavě takový guláš, že reaguju na všechna jeho slova mírně přecitlivěle.

Druhý den jsem myslel, že umřu. Ani jsem se nepokoušel ho přesvědčit, že bych snad zůstal doma, je to můj trest, za včerejší neuváženou akci a já si to uvědomuju. A taky už vím, že nikdy se takhle neopiju.

Totálně trpící a s třeštící hlavou jsem pokorně přijal svůj úděl a strádal ve škole až do poslední hodiny. Mě si naštěstí nikdo nevšímal, jemu však opět dělali peklo. Obdivoval jsem ho, jak to všechno útrpně snáší a snaží se nevybuchnout, aby ty magory nevyprovokoval k jiným, mnohem horším akcím. Překvapuje mě však, že nic nedělá. Vím, že ředitel na něj kašle a nechává ho dusit se ve vlastní šťávě, protože ví, že Erwina vylít nemůže a kdyby říďa vyhodil jiné kluky, bylo by to podivné a začal by do toho možná šťourat školní inspektorát a kdoví kdo ještě. Prostě tohle nejde zastavit, pokud sám Erwin nedá stopku. A na Erwina jsem měl páku zase jenom já. Jenže – situace se změnila a těm dnům, kdy jsem ho měl omotaného kolem prstu, nejspíš odzvonilo. Přesto bych snad věděl, jak ho přesvědčit, jenže to nedokážu!!!

Doma jsem šel okamžitě umřít do postele, o které jsem tušil, že je jediný lék na to se vyspat z pekelné kocoviny, která mě provázela celičký den.

Probralo mě jemné zatřesení ramenem. Otočil jsem se, jelikož jsem byl zmatený, co se děje a žaludek se mi nebezpečně zhoupnul. Copak tomu nebude nikdy konec – zoufale jsem přemýšlel při rychlé cestě na záchod, kde jsem dávil jen žluté hnusné šťávy obohacené o trochu čaje, který jsem vypil, než jsem šel spát.

Chci znovu spát, lehnout si a na nic nemyslet a hlavně vtloukal si do hlavy, že už nikdy nebudu pít – NIKDY!

„Kampak? Musíš se najíst!" jeho hlas v tichu, které panovalo bytem, jakoby mi rozřízl mozek na dvě půlky. Zaúpěl jsem a odmítl. Kdybych teď něco snědl, stejně by to šlo ven, tak proč se snažit.

Rezolutně mě zastavil a posadil ke stolu, na kterém byl kouřící talíř polívky. Vonělo to skvěle, ale stále jsem bojoval se svou nechutí a hlavně nechutí už cokoliv zvracet. Díval se na mě jak bachař a proto mi nezbylo nic jiného, než to vyzkoušet.

A hle, horký vývar klouzal do mého nemocného žaludku a každou lžící uzdravoval. Bylo to vynikající a já zjistil, že mám hrozný hlad a jedna malá porce polívky mi prostě nebude stačit. Podstrčil mi k ní pečivo a po prosíkovi o nášup se mi omluvil, že nic jiného dnes nevařil a budu se muset spokojit jen s polévkou.

Je to blázen, otravuju ho tady, utíkám mu a on si myslí, že budu vyžadovat jídelníček jak z Grandhotelu Pubb. Je prostě starostlivý – měl by si najít manželku a mít děti, ať tento potenciál někde využije. Utrhlo by mi to srdce, ale on by byl jistě šťastný. Určitě víc, než je teď. Vidím to na něm, že mu samota moc nesvědčí a možná proto si mě vzal domů. Jo to bude jistě ono, on potřebuje, aby s ním někdo doma byl a dělal mu společnost, jsem sice poněkud zvláštní parťák, když si představím, že ještě před pár dny jsem mu házel klacky pod nohy, ale člověk si nevybere, že? Tak rád bych měl alespoň jiskřičku naděje, že mě tu má proto, že mě má rád, alespoň jako člověka, kamaráda. Ale to pochybuji-on je můj učitel a já jsem jeho žák a to je vše.

Po rychlé sprše jsem s sebou prásknul do postele, nasadil si sluchátka a při Xindl X projížděl sociální sítě. Ačkoliv mám dnes už dost naspáno, stejně jsem nakonec u toho vytuhnul jak starý rohlík.

Ráno jsem vyskočil z postele jako srnka a bylo mi dobře! Konečně! Měl jsem pocit, že tohle pocitu po včerejšku už nikdy nedosáhnu. Po bytě byl klid a tak jsem usoudil, že profesůrek asi včera ponocoval a ještě spí. No co, mohl bych mu jako poděkování udělat snídani. Snad to ocení. Vím o sobě, že si ostudu určitě neudělám, protože vařit umím mistrovsky, zvlášť z ingrediencí, které se naskýtají v bytě kluka, který bydlí sám. Tudíž skoro nic. Jen mražák nacpaný pizzami a jinými hnusy, které stačí jen rozmrazit a ohřát. Na druhou stranu vím, že vařit umí taky, o tom svědčila ta výborná včerejší polévka. Je však pochopitelné, že když člověk žije sám, velice si vyvařovat nebude. Doufám, že palačinkami nepohrdne, přemýšlel jsem, zatímco jsem smažil tenoučká kola sladké dobroty.

„Dobré ráno," zastřený ranní hlas mého profesora mě překvapil. Otočil jsem se k němu, abych jej také pozdravil a naskytl se mi pohled pro bohy. Tvářička sotva probuzená, jeho zelenkavé oči ještě snad spaly a vlasy trčící na všechny strany, že jsem byl překvapený, že je někdy dokáže dát do podoby ‚učesaný pan profesor'. Dokonale roztomilá postavička, která svádí k tomu, aby ji člověk umuchlal v náručí. Tohle prostě nemůže mít nikdy respekt u studentů. Přestal jsem se na chvíli věnovat jeho roztomilému kukuči a sjel na jeho tělo. Stál tady přede mnou jen ve volných šortkách na spaní a jeho tělo bylo – fantastické. Sjížděl jsem očima každý jeho sval, jeho snědé pevné tělo, které stále nic neztratilo z letního opálení, anebo je prostě tenhle bronz pokožky u něj přirozený, každopádně jsem se přistihl, že málem nad tím pohledem slintám. Ach bože, jestli se okamžitě nepůjde obléct, na místě ho znásilním. Zamrkal jsem jen překvapením nad sebou, jak se v jeho přítomnosti absolutně nedokážu ovládat a odvrátil pohled k pánvičce, na které se mi pomalu, ale jistě pálila palačinka.

V tu chvíli si uvědomil, že přede mnou stojí jen v trenkách, zamumlal omluvu a zmizel ve svém pokoji.

Oddechl jsem si a rozdýchával ten báječný pocit, který se mnou rozlil, když jsem na něj zíral. Asi se z toho brzo zblázním, jestli bude přede mnou chodit polonahý...a takhle roztomilý...vypadal vážně jako plyšový medvěd se zelenýma očima.