Promiň! ✔️

❄️15.❄️

Vyběhl jsem do netradičně mrazivého dne, přestože nebe bylo potažené šedivou duchnou, která mi tak moc připomínala jeho oči. Velké vločky se pomalu snášely k zemi a já se vyžíval v tom, jak mě pálí plíce z rychlého běhu, kdy jsem byl nucen nadechovat se ledového vzduchu. Řeka, okolo které jsem běžel, začínala od břehů pomalu zamrzat a mě napadlo, jaké by to bylo, kdybych Leviho pozval na rande bruslit na zamrzlou řeku. Jsem nejspíš nenapravitelný romantik, protože je mi jasné, že on by to zcela jistě odmítl, protože vím, jak nemá rád zimu. Zase na něj myslím, měl bych si to už odpustit a přestat se trápit, ten kluk prostě není pro mě a už bych se s tím měl smířit. Jenže já nejsem schopen poručit svým myšlenkám, přirozeně se mi do nich vkrádá a já si jen mohu představovat, jak by to bylo krásné, kdybych ho mohl držet v náručí, líbat na jeho úžasné rty a s láskou pozorovat šedivé stříbro v jeho očích.

Líbilo by se mi s ním strávit noc někde o samotě, v chatce či pod hvězdami a pomalu se rozkoukávat a povídat si o všem možném a nemožném. Posedět venku při skleničce dobrého vína, hlavu v oblacích, oči ve hvězdách. Jsou krásné, jakoby předurčovaly to, co by mělo přijít. Vychutnávali bychom si ten pocit, že budeme mít celou noc jen pro sebe.
Kdybychom si užili hvězd, které nám té kouzelné noci plnily přání, pomalu bych se zvedl, políbil ho s úsměvem na rtech a nechal polaskat své tělo dotyky jeho jemných dlaní.

Potichu bych se svlékl, zapálil svíčky, aby nás jejich teplé světlo zalilo a potom bychom celou noc promilovali.

DOST! Už dost, proč se jenom tak nesmyslně trápím! Zastavil jsem se a uvědomil si, že jsem běžel dlouho a rychle až se mi nyní třesou nohy z námahy.

Podíval jsem se kolem a byl uchvácen bělostí, která se kolem mě rozprostírala. A šedá obloha dělala tuto nevinnost ještě kouzelnější. Pomalu jsem se opět rozeběhl a snažil se na nic nemyslet.

Díval jsem se na řeku, kde si stále spokojeně kdákaly kačeny, a přemýšlel, jak to asi dělají, že jim ty nožky v té ledové zimě neumrznou.

A proč tady sedí to dítě na zasněžené lavičce schoulené do klubíčka? To mi jen tak prolítlo hlavou, když jsem se najednou zarazil.

Tu bundu já znám! Vrátil jsem se kousek a položil ruku na rameno tomu nešťastníkovi, který se choulil na lavičce. Ten zvedl překvapením hlavu.

„Erene!" vydechl překvapením.

„Levi!" vykřikl jsem, „co tady mrzneš? A kde je Erwin?"

Upřel na mě své krásné oči, na kterých bylo vidět, že plakal.

„Co se stalo? A proč tady sedíš, pojď domů, vždyť nastydneš!" zlobil jsem se na něj.

„Nech mě, Erene! Nechci se o tom bavit, nechci se s nikým bavit, běž pryč a nechej mě tady!" řekl rázně a otočil se ke mně zády.

Něco se stalo! Něco mezi ním a Smithem, pohádali se, možná i rozešli, kdo ví? Měl bych být šťastný, že to mezi nimi nejspíš skřípe, ale nejsem. Trhá mi to srdce na tisíc kousků, když jej vidím takto zničeného a nešťastného, raději ať je šťastný s tím zmetkem. Nejsem ten typ, který by využíval toho, že je někdo zranitelný po rozchodu a tím víc povolnější na to, aby vklouzl do jiné náruče. Ale jak je vidno, je to opravdu zmetek a mému andílkovi asi ublížil.

„Levi, nemusíš mi nic říkat, jestli nechceš, ale pojď prosím tě domů, slibuji, že jediné co ti udělám, bude čaj," snažil jsem se toho tvrdohlavce přesvědčit, ale s ním to ani nehnulo. Dobrá, když on je jak beran, já budu jako býk. Posadil jsem se vedle něj a vnitřně zaúpěl, když se chlad z lavičky dostal na mé půlky přes kalhoty.

„Běž domů, Erene! Já za chvíli přijdu."

„Když za chvíli půjdeš, to já už na tebe počkám," podíval jsem se na něj pohledem hlupáka, který nechápe, že chce být sám. Nechal bych ho, ale kde mám jistotu, že opravdu za chvíli přijde domů. Ne, s jeho tvrdou hlavou tu bude bulit do večera a já ho potom budu tahat ze zápalu plic. Nic! Počkám tady s ním, dokud se nerozhodne jít domů.

Obrátil se ke mně zády a ignoroval mě.

Stejně počkám!

Najednou se jeho záda začala třást. Vyděsil jsem se, že se klepe zimou, ale v tichu zimní přírody jsem zaslechl tiché vzlyky, které se snažil urputně tlumit, nevedlo se mu to však mnoho.

Neudržel jsem se, objal jej, otočil k sobě a přivinul do náručí. Nebránil se a schoval svou hlavu do mé hrudi a dál se mu tělo otřásalo pláčem, který nemohl zastavit.

„Už neplač, všechno se spraví, uvidíš! Zase se usmíříte!"

„Cože?" vykulil na mě uslzené oči, „nechci se s ním usmířit, už ho nechci nikdy vidět. Já už nemůžu, Erene!"