Promiň! ✔️

❄️23.❄️

V tom jsem koutkem viděl, že Erwin něco chystá. Než jsem ovšem stačil nějak zasáhnout, slyšel jsem svištící věc, kterou jsme všichni identifikovali, až když se zabodla učiteli do stehna. On po něm hodil kružítko, parchant.

Se šokem v tváři si vytrhl kružítko ze stehna a jeho oči se zadívaly na mě. Prosil o pomoc! A já mu ji nedokážu poskytnout, jsem slaboch a posera a zbabělec. Nedokážu si dupnout, nedokážu se vzdát své pozice, i když teď už velmi chabé a visící na slabém provázku, přesto všechno bych neunesl, kdyby se ke mně začali chovat jako k němu. Zdrtili by mě, kdybych se ho zastal, vím to. Proto jsem sklonil hlavu, abych se nemusel dívat do jeho bolestí zastřených zelených studánek.

Konečně zazvonilo a já vypadl hned po něm. Nechtěl jsem řešit ani probírat Erwinovu akci. Nevím, jak bych se k tomu měl postavit. Vlítl jsem do kabinky na záchodě, aby mě nikdo neotravoval a začal uvažovat, co dál. Musím to nějak zastavit, jenže jak. V každém případě z toho vylezu já jako podlézač a vlezdoprdelka. To není pravda a nikdy bych se k něčemu takovému nesnížil, ale copak to ti tupci mohou pochopit?

Najednou jsem ucítil nutkavou potřebu se mu jít omluvit, sdělit mu, že s mé hlavy tento hloupý nápad s kružítkem nepřišel, Rád bych mu vysvětlil, že jsem se opravdu snažil tohle všechno zastavit, ale Erwin má svou hlavu. Jenže to on neví. Co když teď sedí v kabinetě a přemýšlí, jakou svini si vzal domů, že ani nedokážu být vděčný za střechu nad hlavou a vlídné slovo. Jsem mu strašně vděčný a do toho všeho vděku ještě zoufale zamilovaný.

Jako mlžném oparu jsem se ploužil k jeho kabinetu a pořád přemýšlel, jak mu vysvětlit, že já se již nezúčastňuji těchto her, že jsem si uvědomil, jaká je to sviňárna.

Zaklepal jsem a vzápětí vešel a v tu chvíli si uvědomil, že jsem idiot. Normální člověk počká na vyzvání a já tam vletěl jako velká voda. Stál tam bez kalhot a kontroloval si ranku po hrotu kružítka. Vytřeštil jsem oči a začal s blekotavou omluvou couvat ze dveří. To je trapas! Místo abych se mu v klidu omluvil, ještě ho nachytám v potupné nahotě bez kalhot.

„Ackermane, neumíš počkat na vyzvání?"

Podíval se mi do očí a já viděl jak je naštvaný, zoufalý a zklamaný. Pořád jsem couval a omlouval se.

„Počkej! Pojď sem a zavři dveře!" řekl nekompromisně. Pokud jsem chtěl ještě před chvíli utéct, teď mi to jeho hlas nedovolil.

A nedovolil mi to ani pohled na jeho krásné pevné nohy. Pootevřel jsem ústa překvapením. Proč jen jsem si myslel, že pod tím oblekem, který neukazuje vůbec nic je jen prachobyčejné tělo, vyschlé tak jako má učitel tělocviku. Paradox – to on by měl učit tělák. Abychom se my gayové měli na co dívat a holky mohly slintat, ale né nás musí učit nějaký sadistický starý úchyl, který v životě neviděl posilovnu.

Civěl jsem nejspíš nevybíravě, protože si neodpustil jízlivou poznámku: „Chodím do posilovny, Ackermane! Co' s potřeboval?"

V jeho hlase ale nebylo slyšet zadostiučinění, jen zlost a smutek. Polknul jsem přebytečné sliny a sklonil hlavu, aby nebyla vidět růž, která se mi studem vehnala do tváří. Má ranní poznámka byla jeden velký trapas. Měl jsem to tušit, že vypadá jak řecký bůh a to jsem jeho tělo ještě neviděl celé. Cuklo mi mezi nohami, jen jsem si ho představil. Vyděsil jsem se a rychle začal myslet na tu nepříjemnou věc a to že se jsem se mu vlastně přišel omluvit.

Na mou koktavou a neuhlazenou omluvu se tvářil a podezřívavě a v podstatě mě svým pohledem poslal do háje. Nechtěl nic slyšet a nechápal, proč tu stojím. On věděl, že já v tom prsty nemám, anebo to alespoň tušil. Věděl taky, kdo to kružítko hodil.

Nad jeho dalšími slovy se mi ale málem zastavilo srdce.

„Je nepodstatné, kdo to udělal, jednou je to Smith, příště to budeš ty a já s tím prostě nic nenadělám. Už s vámi nehodlám bojovat, prostě odtud odejdu, samozřejmě budoucího kantora poinformuji, že v té třídě je to o život a možná snad to bude člověk, který vás dokáže postavit do latě. Určitě nějaký takový existuje, ale já to nejsem. Já půjdu učit nějaké holky na obchodku, kterým možná něco vtluču do hlavy," to už mluvil smutně a s hořkostí, kterou jsem u něj ještě nezaznamenal. On to opravdu vzdal! Vždycky bojoval, držel se nebo jen zuřil, ale tohle byla slova rezignace a vlastně – co jsem čekal? Jenže, co bude se mnou? Už nebude můj učitel, tím pádem jeho ‚povinnost' se o mě nějak postarat končí. Klidně mě může vyhodit na ulici a nemusí mít žádné výčitky a já bych se mu nedivil. Vlastně se divím, že si mě vůbec k sobě vzal. Jsou možnosti, jak se mě zbavit, aniž by měl výčitky, že budu někde na ulici nebo s psychopatickým zlým strýcem. A přesto jsem u něj. Riskuje spoustu věcí, jenže teď?

Schoulil jsem se do sebe, jako bych tím dokázal změnit nevyhnutelné, ale zeptat jsem se musel. Musím vědět, na čem jsem. Cítil jsem, že se mi slzy derou na povrch a nedokázal jsem s tím nic dělat.

„A c-co se mnou b-bude?"

„Já nevím," odpověděl lhostejně a pokrčil rameny. Jeho hlas mi přišel prostý všech emocí, jen ploše konstatoval fakt, že u něj zůstat nemohu, že mě tam nechce.

Roztřásl jsem se a potřeboval jsem pryč, na vzduch, někde daleko od něj, ať nevidí mé slzy a zoufalství, které se jako velká vlna prodíralo na povrch a dělalo mi černo před očima. S hvězdičkami před očima jsem nahmatal kliku a něco zdrceně zahuhlal a rychle utíkal pryč, než mě mé tělo zradí a já se mu zhroutím přímo v kabinetě.

Ještě na mě něco volal, ale já musel rychle pryč, nejen od něj, ale i ze školy, nemůžu tu teď být, musím pryč.