Promiň! ✔️

☀️47.☀️

S těžkým srdcem jsem se v podvečer loučil s bledou Leviho tváří. Polibek na čelo a poslední stisk ruky, kdy jsem ještě chvíli setrval, jestli mě jej neoplatí. Jako každý večer se tak nestalo. Nic neukazovalo, že mě vnímá a já už neměl ani sílu plakat. Sedl jsem těžce na sedadlo řidiče a nastartoval.

Mé noční můry byly hrůznější než obvykle a ráno jsem jen s nechutí otevřel oči s uvědoměním, že má noční můra se jen změní v denní realitu a jen smysl pro zodpovědnost mě donutil vstát a jít do školy.

Musím uznat, že mí studenti byli skvělí. Snad je zasáhlo spolužákovo neštěstí, a nějak tím vyspěli, anebo jim prostě jen chybělo Smithovo popichování a samotné je to nebavilo, ale opravdu se snažili a já byl za to rád, že aspoň na ně mohu být trošku hrdý a že je s klidným srdcem mohu poslat ke zkouškám.

Dny ubíhaly a pro mě už ten stereotyp nebyl ani ubíjející. Pod antidepresivy jsem byl schopný docela dobře fungovat, tak se to alespoň zdálo všem lidem okolo. Nikdo ale neviděl ty chvíle, když jsem večer přicházel do svého tichého bytu a tak nějak podvědomě jsem pořád doufal, že tam na sedačce uvidím sedět Leviho a zeptám se ho, co chce na večeři. Jeho –„mně je to jedno" mi vždycky zdvihalo žluč, ovšem teď bych si tuhle větu tak rád vyslechl a udělal mu palačinky, které měl tak rád. Od té doby, co je pryč, jsem je ani jednou nedělal, nemohl bych je jíst sám, přišlo by mi to strašně nefér, že já si pochutnávám a on jen bezvládně leží na nemocniční posteli a do žil mu jde jen chabá výživa, která ho drží při životě.

Zbývalo týden do zkoušek a já jsem se rád nechával zaměstnat přípravou na zkouškové a raději zapomínal, co bude, až tohle skončí a budou prázdniny a já budu jen tupě zírat do bílých zdí, protože už nebudu nikterak pracovně zatížený, tudíž mě nic nedovolí aspoň na chvíli zapomenout na své trápení.

Opět cesta do nemocnice, zase stejné odpovědi od lékařů, ale byl jsem vděčný i za tohle. Nechtěl jsem si už zažít ten šok, když mě tenkrát doktor sdělil, že měl zástavu.

Jako obvykle židle u postele, jeho ruka v té mé a vykládání, co bylo ve škole, že jaro se přehouplo v léto a venku je k zalknutí. Že se Hanji zasnoubila a Cristianovi se konečně včera narodil kluk. Snad i proto jsem měl dnes přece jen lepší náladu. Byl jsem rád za své přátele, že alespoň jejich životy jsou šťastné a že se jim všechno daří.

Když už jsem začal žvanit nesmysly, usoudil jsem, že je čas na knížku, kterou jsem mu četl. Chvíli jsem mu jeho ruku pustil, abych ji vytáhl z batohu, nalistoval jsem stranu, kde jsem den předtím musel skončit a dal jsem se do čtení. Samotného mě to uklidňovalo, až jsem byl udivený, jak mě můj vlastní hlas dokázal dostat do klidu. Pomalu jsem dočítal stránku a potřeboval jsem otočit list, ale místo lehkého vyklouznutí zpod drobné ručky, byla najednou má vlastní uvězněna v pevném sevření. Srdce mi vynechalo úder a já se bál zvednout zrak od řádků a jen jsem je přesunul na naše spojené ruce. Drží mě, opravdu mě drží a tiskne tak, kolik mu síly stačí.

Hned na to jsem se začal topit v jeho šedomodrých očích, které byly tmavší než obvykle, snad jako by mu v nich utkvělo kus černoty, ve které se nacházel ještě před pár chvilkami. Přesto ale byly překrásné, ty nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Jakoby se smály i když se jeho ústa ani nehnula a bylo v nich vidět všechny pocity, které v tu chvíli prožíval. Okno do duše, říká se – tohle byla vitrína a já jen seděl, neschopen se pohnout a něco říct a jen jsem zíral do těch studánek a srdce se mi tetelilo štěstím.

„Ach můj bože, jsi vzhůru! Já jsem ho ukecal," vzpomněl jsem všechny ty hovory s Bohem, které jsem za ty týdny vedl.

„Počkej," neochotně mi pustil ruku a já jsem běžel na primářovnu oznámit doktorovi tu šťastnou zprávu, nechtěl jsem nic zanedbat.

Kdybych věděl, že mě hned vyhodí z pokoje a já dlouhé minuty nebudu vědět, co se děje, dopřál bych si aspoň pár klidných chvil v jeho přítomnosti.

Doktoři a sestry vcházeli a vycházeli z pokoje a jeho ošetřující se na mě povzbudivě usmál. Než jsem se ho však stačil na cokoliv zeptat, byl pryč. Dlouho jsem seděl v nejistotě na bílé sterilní chodbě, když jsem za sebou zaslechl doktorův hlas.

„Můžete jí se mnou?"

„Ano jistě," zvedl jsem se z lavice tak rychle, až se mi zatočila hlava. Uvědomil jsem si, že jsem celé odpoledne zase nic nepil.

„Mám pro vás spoustu dobrých zpráv. Z největší pravděpodobností bude Levi v naprostém pořádku, podle rychlých testů, které jsme nyní provedli je plně pohyblivý, a jeho myšlení není nikterak nepoznamenáno. Musíme samozřejmě udělat ještě spoustu jiných vyšetření, abych vám tohle dokázal potvrdit definitivně, ale myslím, že jsme na velmi dobré cestě k úplnému zotavení. Jen jedna malá komplikace..." odmlčel se na chvíli.

„Jaká?" vyjekl jsem.

„Nemluví, nedokáže zformulovat slova..."

„Cože?" nechápal jsem. On zůstane němý? Polilo mě horko, ale vzápětí jsem si chtěl nafackovat. To je přece úplná maličkost oproti tomu, čím vším mě strašil doktor a hlavně internet, do kterého jsem neustále civěl a hledal informace o jeho nemoci.

„Nemusíte se děsit! On se to naučí. Jako malé dítě – první slabiky, jednoduchá slova a věty a za pár měsíců – podle toho jak vy i on sám se tomu bude intenzivně věnovat, bude mluvit jako každý jiný. Jen to bude chtít spoustu trpělivosti, tu vy ale máte, takže o tohle se nebojím."

„Dobře, budu trpělivý," pro něj cokoliv. I do horoucích pekel bych skočil, jen abych mu nějak pomohl.

„Tak tedy, jestli chcete, můžete jít za ním."

Jistěže chci. Málem jsem se přerazil o práh, jak jsem se chtěl rychle vypotácet z ordinace.

Po chvíli jsem se už opět utápěl v pohledu a tentokrát jeho tvář zdobil i usměv.

„Levi, jsem tak hrozně rád, že jsi se mnou..." nečekal jsem už na nic a objal jej. Objímal jsem jeho kostnaté tělíčko jako porcelán, který je tisíc let starý a v hlavě mi bleskla myšlenka, že si ho zase musím vykrmit...