Promiň! ✔️

❄️35.❄️

Řekl jsem jim popravdě, jak to všechno bylo, hlas se mi třásl a párkrát jsem se musel zastavit, abych spolykal všechny slzy i knedlík v krku, kterého jsem se nemohl zbavit. Srdce mi splašeně bilo a pod tíhou vzpomínek, které jsem musel převyprávět tady těmto dvěma tupcům, se mi chtělo zvracet. Dívali se na mě soustrastně, jako na oběť, na malé dítě, které se bojí přiznat. Viděl jsem na nich, že mi nevěří.

„Dobrá, možná docela chápu, že máte z toho násilníka strach a chcete jej krýt..."

„Já ho nechci krýt!!! On mi nic neudělal!" byl jsem rozčilený, zmatený a unavený. Jak je mám přesvědčit, že ta svině, která mi ublížila, je ten blonďatý parchant.

„Dobrá, třeba si to ještě později rozmyslíte, vaši výpověď mám nahranou, ale stejně bychom potřebovali, abyste šel s námi na stanici. Musíme vyfotit ty rány na rukou a vy nám jistě ukážete i další, které z této násilnosti vznikly. Ale úplně nejdříve vás dovezeme do nemocnice a tam vám udělají výtěr, je možné, že ve vás zůstaly zbytky sperma. Předpokládám, že útočník nebyl tak ohleduplný, aby si nasadil kondom."

„Ne! To nechci!"

„Proč ne?"

„Nevím, je to ponižující, nechci nikam do nemocnice, aby se ve mně šťourali!"

„Ale je to důkaz! Pokud nám říkáte pravdu, podle DNA zjistí, čí sperma to bylo. Ještě se zeptám – pokud je všechno tohle pravda, co jste nám řekl – spal jste i s pane Jaegerem?"

„Ne! Nespal! Je to můj učitel, jsem jeho spolubydlící, možná mohu říct i kamarád, aspoň on pro mě je, ale není to můj přítel, natož milenec. Byl to Smith!"

„To je ale vážné nařčení, on vám chtěl pomoct! Pokud by to byl opravdu on, nemyslíte, že by to raději zatajil? Myslím, že vás natolik zná, že ví, že vy byste jej nikdy neudal!"

„Jistěže, neudal! Mělo by to cenu? Jeho, který má podporu ve svém otci a jsou v podstatě nedotknutelní? Udělal to proto, že se mi chce pomstít, mně a panu profesorovi."

Jeden z policajtů si prohrábl vousy a vypadal, že je v koncích. Možná mi konečně trochu věří. Jenže to mi nepomůže, já vím dobře, že starý Smith má podmáznuté všechny policajty v okolí a svého synka bude chránit až do roztrhání těla. V tu chvíli jsem si uvědomil, že sperma v mém zadečku bude nejspíš jediný pádný důkaz, který by mohl Erena očistit. Upřímně, je mi teď úplně jedno, co se pak stane s Erwinem, jestli ho papínek dostane z pasťáku. Já teď musím všemi dostupnými možnostmi dostat z vězení Erena – dřív, než mu tam někdo ublíží. Dřív, než mu tahle zkušenost definitivně zničí život!

Chvíli jsme se na sebe jen mlčky dívali a oni čekali na můj verdikt.

„Dobře, tak jo, tak pojedeme do nemocnice," vydechl jsem a začal se oblíkat.

„Můžu se zeptat," nejistě jsem se obrátil na jedno z policajtů.

„Jistě, na cokoliv!"

„Jak je na tom pan Jaeger, tedy chci říct, co s ním teď bude...tedy, než se zjistí, že to nebyl on."

„Teď byl u výslechu a bude až do soudu ve vyšetřovací vazbě."

„Aha," hlesl jsem, „a tam mu nikdo z vězňů nemůže ublížit, že ne?"

Policista zamrkal a zatvářil se, že nerozumí. Ale on moc dobře rozumí, co tím myslím. Je mi jasné, jak se chovají spoluvězni k násilníkům na dětech. A já jsem bohužel ještě stále nedospělý, tudíž braný jako dítě. Ale to je možná i jedno. Prostě ve vězení bude mít nálepku – znásilnil kluka – a to mu nebude jen tak odpuštěno. Znám ty historky, všichni je znají.

„Nemůže," řekl nakonec, ale to mě moc neuklidnilo.

„A má právníka?" další věc, která mě pálila.

„To já zatím nevím, chlapče, všechno se dozvíme, až přijedeme z nemocnice na stanici."

„A budu se s ním moct vidět? Chtěl bych s ním mluvit!" řekl jsem rozhodně.

„No tak to v žádném případě, to vám nikdo nedovolí, mohlo by se to brát jako ovlivňování svědka!" vykulil na mě oči.

„Nebude, já bych s ním mluvit, ale chtěl!"

„To nejde, ale můžu slíbit, že vám pak povím, jak na tom je!"

„Děkuji," řekl jsem přiškrceně a byl jsem rád, že je aspoň trochu rozumný.

*****

V nemocnici si nebyli moc jistí výsledkem, přesto ale přislíbili zaslání vzorku do specializované laboratoře. Po této, pro mě potupné operaci jsem se oblékl a rezignovaně nasedl zpět do policejního auta.

Na stanici mě čekalo zkoumání mého těla a focení všech odřenin a modřin, které mi Erwin svým nešetrným zacházením způsobil. Snášel jsem to jako by to dotlučené a odřené tělo ani nebylo moje a snažil se nemyslet, co se asi děje za pár zdi a jak se asi dívají na Erena. Na mého anděla, který by ani mouše neublížil. Vždyť to už z jeho nevinného pohledu jim musí být jasné, že něčeho takového nebyl schopen. Jenže jméno Smith evidentně funguje dokonale – ti jsou svatí, co řeknou, musí být pravda, i když je to totálně přitažené za vlasy. Já si tady mohu říkat cokoliv a stejně mě nikdo neposlouchá.

Chtěl jsem na ně křičet, řvát, že je to nespravedlivé! Že mají za mřížemi nevinného, ale všichni kolem mě byli slepí a hluší.

Následoval další výslech – podrobnější, potupnější, vyčerpávající a hlavně zbytečný. Nikdo mi nevěřil! Málem jsem se pod tíhou vzpomínek a slov o tom hnusném večeru, kdy jsem nakonec málem umřel udušením, složil. Ale věděl jsem, že musím být silný, že je musím přesvědčit, nějak - jakkoliv,  že Eren to nebyl. Netuším, jak dlouho mě trápili, byl tam i nějaký psycholog, který mi nijak nemohl pomoct. Jediné, co za celé odpoledne dokázal bylo, že mě zbavil mdlob chrstnutím studené vody do tváře, když mi sdělili, že si mě na stanici vyzvedne Kenny. Mé zoufalství bylo na pokraji opravdového psychického zhroucení. Nemůžou mě tam poslat, nemůžou mě s ním nechat! Prosil jsem je, sliboval, že se o sebe dokážu postarat sám, vždyť je mi sedmnáct, za pár měsíců budu plnoletý.