Promiň! ✔️

❄️20.❄️

Seděl jsem v jeho obýváku, stejně jako před pár hodinami on u nás a tvářil se stejně vyděšeně jako on. Mám strach, ne však z něj, ale z budoucnosti. Co se mnou bude? Pomalu se mi vkrádaly pochyby do hlavy a já si začínal uvědomovat, co se stalo. Eren Kennymu vyhrožoval, že na něj pošle sociálku a mě od něj odvedl pryč. Jenže – tohle je ještě horší, než kdybych si ten večer vytrpěl. Co asi Kenny udělá, když se vrátím domů?

Zabije mě! Zcela jistě bude natolik zuřit, že mě ubije k smrti. Já nechci! Pro všechny svaté – nechci se tam vrátit! Raději zůstanu spát pod mostem, než mu po tomhle přijít na oči. Vyhrkly mi slzy nad mou beznadějnou situací a v tu chvíli jsem ucítil jeho ruku, kterak se na sekundu otřela o mé rameno.

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj," řekl jemným sametovým hlasem, takovým, kterým se mluví na děti, aby se uklidnily. Tak nějak jsem pochopil, že to zabírá i na puberťáky. Mírně uklidněný, že budu mít dnes, kde spát jsem za ním cupital jako ovečka. Pak mě ale opět dostihla krutá realita. To přece nejde! Já nemůžu bydlet se svým vlastním třídním, to prostě nejde!

„Já tady nezůstanu!" řekl jsem rázněji a vykolejeněji, než jsem zamýšlel.

Vždyť to opravdu nejde, nemůžu u něj zůstat, co by tomu řekli ve škole? A je to můj učitel a taky crush, měl už bych si to přiznat! A to je na tom asi nejhorší! Nemůžu se s ním potkávat ve škole a taky doma, u jídla, střídat se s ním ve sprše, dívat se s ním na televizi, tohle nejde, nevydržel bych to psychicky. Miluju svého heterosexuálního profesora! Do čeho jsem to zase namočil! Jestli někdo někdy řekne, že můj život je nuda, tak mu rozbiju ciferník! Chtěl bych – přál bych si prožít jeden jediný den, kdy by mě nikdo nebil, nikdo neprudil a nedrtil mě neopětovanou láskou – jo to je novinka týdne, abych toho neměl náhodou málo a neusnul na vavřínech, že život je vlastně strašně fajn!

Z těch méně závažných bych si dovolil připomenout, že jsem totálně švorc, tudíž nemám jak mu přispět na nájem a jídlo.

Z toho všeho plyne skutečnost, že to prostě není možné.

Chvíli jsme se slovně handrkovali a on mi říkal stále více argumentů, že vlastně žádnou jinou možnost nemám, pokud se tedy nechci vrátit ke Kennymu, což je podle něj vyloučeno, sdělil mi, že by mě stejně za ním zpět nepustil. Nejspíš dobře pochopil náš vztah a je mu jasné, že by můj návrat pro mě nedopadl dobře.

Co jsem ovšem nepochopil, proč to vlastně všechno dělá. Mohl Kennyho jen nahlásit a já jsem mohl cupitat do dětského domova. Proč zvolil tuto možnost, pro něj mnohem těžší? Vždyť to já jsem původce jeho zničeného života a vůbec bych se nedivil, kdyby se mi chtěl mstít. Zasloužil bych si to. Jenže on není takový. Je hodný, empatický, starostlivý a jeho smysl pro spravedlnost hraničí až s andělským přístupem. On sám je nejspíš anděl, kterého poslali z nebe, aby ze mě udělal aspoň trochu dobrého člověka. Jenže v nebi nepočítali s tím, že se do tohoto anděla zamiluju!

„Kdybych řekl, že je mi tě líto asi bych lhal, ale jsem tvůj učitel a tohle nemohu jen tak přejít!"

Anděl mě právě svrhl s andělských výšin dolů na tvrdou zem a dopad nebyl zrovna měkký. Jistě a co jsem čekal! Že mě bude litovat, zbožňovat a milovat? Proto si mě nastěhoval domů? Ne, kdepak! Dělá to jen proto, že je to jeho povinnost, jeho svědomí by mu nedovolilo mě u Kennyho nechat, ale to je vše, nic víc v tom nehledej – naivní Levi.

„...já jen pevně doufám, že alespoň doma mě necháš v klidu dýchat," povzdychl a jeho velké oči se na mě upřely.

To jako vážně? Vážně si myslí, že jsem takový zmrd, že bych ho byl schopný drtit i doma?

A kdybych nakrásně byl, copak si to můžu dovolit! Vždyť by mě vyhodil na ulici, nebo by se opravdu nechal psychicky týrat ve svém vlastním bytě, aniž by se mnou udělal pořádek?

Stále jsem seděl na posteli jak pecka a sledoval ho, jak si balí těch pár věcí, co tam měl. Tahle místnost vypadala jako jeho pracovna a myslím, že se tady ani moc nezdržoval, páč tu nebylo uklizeno, jako jinde v bytě. Všude nánosy prachu, police neviděly prachovku nejméně půl roku.

On, jakoby četl mé myšlenky, poslal mě do komory pro uklízecí prostředky a šokoval mě větou: „Tvá jediná dobrá vlastnost, je pořádkumilovnost!"

To mě opravdu má takhle přečteného? Je všímavý a velmi vnímavý anebo jsem vážně takové přehnaně uklízecí pako, jak to o mě tvrdí Erwin?

Pečlivě jsem si uklidil, povlékl peřiny a přemýšlel, co budu dělat. Asi bych měl jít za ním, přece se nemůžu věčně schovávat v tomhle pokoji.

Ačkoliv by to pro mé vlastní dobro bylo nejlepší, protože mám dojem, že pokud se ocitnu blízko něj, tělo i mysl mě zradí a já udělám nějakou kravinu. Na druhou stranu, každou minutu, kterou mu můžu být na blízku, se tetelím štěstím. Miluju ten pohled na jeho pěknou snědou tvář, ty zelené bezelstné oči, ve kterých už jsem viděl i jiskřičky, plné rty, které jsou stvořené k tomu, aby je někdo líbal. Tělo, které se pohybuje s ladností šelmy a na jeho prdel si netroufám ani pomyslet, protože by se mi mohlo udělat velmi těsno v kalhotách a to teď jaksi nemohu potřebovat. Musím jít přece za ním.

Chvíli mi povídal pochopitelné pravidla a já mu přitakal. V podstatě mi vůbec nic nezakazoval a i návštěvu si můžu přivést, i když to nikdy neudělám.

Celou dobu mě skenoval pohledem a díval se na mě tak hloubavě, až na mě vykouklo zase mé svědomí a já věděl, že se mu musím omluvit znovu a tak, aby mi věřil. Chci mu vysvětlit, co mě k tomuto chování vede.

Je mi trapně a cítím, jak se mi studem žene krev do tváří, ale musím... Zaslouží si to!

Těžce se mi ta slova říkala, ale zároveň se mi s každým vyřčeným slovem ulevilo, že mě poslouchá a neposílá do háje. Měl by na to plné právo. Jakmile jsem domluvil, on na to pověděl jen dvě slova: „Proč, Levi?"