Promiň! ✔️

❄️38.❄️

„Opravdu to chcete slyšet?" zeptal se nesmyslně a podíval se na mě udiveně.

„Ano, samozřejmě."

Potřeboval jsem vědět, jaký k tomu měl opravdový důvod a z nepochopitelného důvodu mě myšlenka, že by mě chtěl jen pro sebe, neopouštěla. Jsem paranoidní blázen, ale co bych mohl čekat po těchto příšerných dnech, kdy se mi život obrátil naruby o 180 stupňů. Vím, tuším, že uvažuji nejspíš zcela scestně, ale jsem vyděšený a můj strach mi nedovoluje uvažovat soudně.

„Povím vám tedy jeden příběh, snad vám trochu pomůže," začal a já měl pocit, že se na židličce trochu ošil a nejspíš mu není příjemné mluvit o tom, co si teď vyslechnu.

Nezvykle tichým hlasem začal vykládat: „Byl jsem v prvním ročníku vysoké školy, když si pro mě, stejně jako pro vás přišli policisté. Netušil jsem v tu chvíli, co jsem provedl a proč se ke mně chovají jako k delikventovi. Můj tehdejší nejlepší kamarád na mě hodil vykrádačku hodinářství s ublížením na zdraví. Trčel jsem ve vazební věznici, a stejně jako k vám přišel Douglas, tak i mě navštívil podobný tupý mozek. Jen...," zarazil se a polkl přebytečné sliny, „mě tenkrát nikdo nezachránil. Vyhrožoval mi, že mě bude mučit, že mě zohaví a nakonec zabije, jestli se někde jen zmíním. Nebudu vám sdělovat podrobnosti, ještě dnes mi z toho běhá mráz po zádech a nemluví se mi o tom lehce. Byl jsem tak vyděšený, že jsem ani nepřemýšlel, že by si to snad nemohl dovolit a mlčel jsem. Přicházel pak za mnou každou noc, dokud se pravý viník pod tíhou důkazů nepřiznal. Ani když mě pustili, nebyl jsem schopen se někomu svěřit, vyhrožoval, že si najde mě i mou rodinu, dokonce věděl, že mám malého brášku. Strašně jsem se bál, ale dodnes mám výčitky svědomí, že jsem toho parchanta neposlal za mříže," odmlčel se a já měl dojem, že bojuje se slzami. Muselo to být strašné, chápu ho. Sám jsem do teď vyděšený k smrti a to se mi dohromady nic moc nestalo a on tohle a mnohem horší věci zažíval několik týdnů po sobě každý den. Potom ten strach o svou rodinu... Pro mě je teď jediná rodina Levi. Jak se asi má? Bojím se o něj. Co jestli mu jeho strýc ublíží?

„Je mi to líto, tohle by neměl nikdo zažít..."zašeptal jsem.

„Může být rád, že jsem ho nezastřelil! Tolik jsem chtěl! Chtěl jsem se mu pomstít i za své ponížení... Tohle jsem vám vůbec neměl vykládat..."

„Děkuji, že jste mi to řekl..."

*****

Ráno hned po snídani, mě opět dotáhli do vyšetřovací místnosti.

„Takže pane Jaegere, dověděli jsme se pár dalších informací. Takže počkáme na vašeho právníka, který by tu měl být každou chvíli, a začneme. Potřebujeme jen pár doplňujících informací, které jste nám nesdělil.

„Dobrý den, ahoj Marku, Davide, nezlobte se, že jdu pozdě, musela jsem sousedovi ještě otevřít byt, zabouchl se chudák, nemohla jsem ho nechat v tom mraze stát na chodníku, to chápete ne, než by přijel zámečník, asi by se pototo, už tak mi tvrdil, že to má v poslední zatáčce... Jejda, moc mluvím, jo ... omlouvám se," zadívala se na nás mladá brýlatá žena, která na pohled vypadala velmi kultivovaně, ovšem její projev působil, jako by ji zrovna pustili z blázince. Já na ni nevěřícně zíral, kdežto vyšetřovatelé se jen usmívali pod kníry. Evidentně ji i její výstřednosti znali a tak je to vůbec nepřekvapilo.

„Jsem Hanji Zoe, vaše nová právnička," obrátila se na mě a podávala mi ruku. Vytřeštil jsem oči - tohle trdlo mě má zastupovat? To je snad zlý sen!

„Eren Jaeger," vydechl jsem a přijal její ruku. Hned na to se ona zase energicky obrátila na dva vyšetřovatele.

„Kluci, nevím, jestli vám Cris volal, ale přebírám případ pana Jaegera po Thomasovi, tady jsou papíry, projeďte si to, já si zatím skočím udělat kávu, nějak jsem to ráno nestihla.. Tedy stihla bych to, kdyby mi nedošla káva...Až budeme končit, připomeňte mi, že si mám koupit, já bych na to zase zapomněla, den bez kávy jako bez života, takže strpeníčko, hned jsem zpět..." poslední slova už volala z chodby a byla pryč. Vydiveně jsem se podíval na dveře, které už byly zavřené. V místnosti nastalo až neuvěřitelné ticho. Jediné co mě v tu chvíli napadlo a mimoděk jsem to řekl nahlas: „Bez kávy jak bez života? Jak to bude vypadat, když si dá silné espreso," nechtěl jsem ani domyslet.

„Máte štěstí, pane Jaegere, možná tomu nebudete věřit, ale ona je nejlepší právnička v širokém okolí. A to že takhle mluví? Dokáže ukecat a zblbnout kohokoli, tomu věřte!"

„Dobře..." stále v šoku jsem ještě zíral na dveře, kterými ta energická žena zmizela, a já nevěděl, jestli mi říkají pravdu a mám se radovat anebo si ze mě střílí.

Dveře se zase rozrazily a do místnosti zase vlítla velká voda.

„Takže, kde začneme? Jo, pane Jaegere, jedna z těch káv je vaše. Bratr mi říkal, že kávou nepohrdnete, pochybuji, že vám ji tady ti dobytci nabídli. Sorry kluci, ale o svého klienta se musím řádně postarat, ať provedl cokoliv. Na lynč bude času dost, až ho odsoudí a o tom pochybuji, protože ho obhajuji já," otočila se na mě a ukázala mi řadu bílých zubů, které odhalila širokým úsměvem.

„Dobrá, takže do tohoto mě uvrtal můj bratr, kterého znáte, je to místní psycholog Cristian Gouldin. Seděla jsem nad tím celou noc, takže jsem trochu nevyspalá a zpomalená. Pokud mi něco hned nedojde, pošťouchněte mě," opět ten její úsměv. Pane bože, jak se ta ženská asi chová, když je vyspaná do růžova?

„Tákže, dle nových výpovědí..." chvilku se hrabala v papírech, ve kterých měla neskutečný bordel a po půl minutě její složka zabrala celý stůl. Nicméně, to co hledala, našla poměrně rychle. A následovala palba otázek, a mé odpovědi si rychle stručně zapisovala na jakýsi cár papíru. Nechápal jsem, jestli v tom má nějaký systém, ale evidentně ano.

Ptala se mě na souvislosti s mým učením, že se studenti přiznali, že na mě nebyli hodní, poté jsem prý unesl Leviho od strýčka jen proto, abych si z něj mohl udělat sexuálního otroka. Nestačil jsem se divit, co si mí studenti na mě všechno vymysleli, ale mám stejně dojem, že jsou jen naočkování od Smitha, to je jisté. Bránil jsem se a nestíhal jsem ani sledovat záplavu informací, které na mě chrlila. Ve chvíli, kdy se nadechovala, se ozvali mí dva společníci, že nás nechají o samotě a vrátí se později. Chápal jsem je. Jen tam seděli a poslouchali téměř nepřetržitý monolog mé nové právničky.