Promiň! ✔️

🌿ČÁST TŘETÍ🌿

❄️33.❄️

EREN

Držel jsem to vzlykající klubíčko ve svém náručí a bál se o jeho citlivou dušičku. To ho opravdu měl tak moc rád, že mi dokáže takhle srdceryvně plakat, že od něj dokázal utéct v noci? Chtěl bych mu nějak pomoct, utěšit ho, ale netuším, co se stalo a on mi to nejspíš v brzké době ani nemíní říct. Měl jsem dojem, že vedle mě sedí úplně jiný člověk, než byl ten před pár týdny. Ten neutuchající pocit, že ho musím za každou cenu chránit, ve mně sílil a já ho stiskl ještě více. Cítil jsem, jak se třese a teď už nejen pláčem. Je mu zima - jistě - vždyť mrzne, netuším, jak dlouho už se toulá po venku a jestli vůbec v noci aspoň trochu spal.

„Pojď, půjdeme do tepla!" řekl jsem jemně, ale nekompromisně a on se ztěžka zvedl, setřásl mé ruce z jeho ramen a pomalu se coural směrem k našemu bytu. Mrzelo mě, že nechce, abych ho zahříval a podpíral, že mou ruku odhodil pryč, vždyť jaká je pravděpodobnost, že takhle brzo ráno v neděli potkáme někoho známého. Pak mi došlo, že tímto to asi nebude, prostě nechce, abych se ho dotýkal. Šel pár kroků přede mnou a vypadalo to, že se mu brzy podlomí kolena, přesto jsem si nedovolil za ním doběhnout a pomoci mu. Zklamání, že by zase mou pomoc odmítl, bylo silnější. Měl bych se pokusit ho nějak rozveselit, než se mi sesype jak domeček z karet.

Nenapadlo mě nic jiného, než dětinská hra, kterou milují snad i všichni dospělí. Sníh nebyl úplně sypký a tak se z něj koule dělaly poměrně snadno a po chvíli jedna přistála na shrbených zádech Leviho.

Ten se překvapeně otočil a než stačil nějak zareagovat, další bílá střela se potkala s jeho hrudníkem a já se spokojeně zašklebil, že jsem se trefil. Nečekal jsem ani na reakci a začal tvořit další střelivo. Další a další koule dopadaly na Leviho a já už se bál, že na mou hru nepřistoupí, když v tom přiletěla pecka a zasáhla mé rameno.

Další a další bílé střely dopadaly na mé tělo a já ho taky nešetřil. Smáli jsme se jako malí kluci a já byl šťastný, že jsem ho dokázal vyrvat z té smutné letargie.

Po chvíli se svalil do čerstvého sněhu a se smíchem řekl: „Dost, já už vážně nemůžu, vyhrál's!"

Svalil jsem se vedle něj a oba jsme oddechovali a civěli na oblohu, která už byla modrá, a vycházející zimní slunce se na obloze činilo, jak jen dokázalo.

Krásný den by to byl, kdybych neměl takovou starost o Leviho.

🌈🌈🌈

„Opravdu se mi nechceš svěřit?" zeptal jsem se u oběda. Měl jsem dojem, že po našich dětinských hrátkách padla další hradba mezi námi a on by mohl být vstřícnější.

„Ne!" sklopil hlavu a rezolutně jí zakroutil v nesouhlas.

„Dobře, promiň, slíbil jsem, že na tebe nebudu tlačit, ale kdyby sis to rozmyslel, jsem báječná vrba!" chtěl jsem trochu odlehčit situaci, ale on znovu viditelně upadal do deprese.

„Chtěl bych zítra zůstat doma! Nechci do školy!" úpěnlivý pohled mě skoro přesvědčil mu na to kývnout.

„Prosím, jen zítra," zaleskly se mu oči.

„Dobře, omluvím tě!" rezignoval jsem, „jen doufám, že jste něco neprovedli, chlapi!"

„Ne, to ne, to se nemusíš bát!" ujistil mě rychle a hned zalezl do pokoje.

🌈🌈🌈

Druhý den ve škole jsem cítil napětí, nejen ze Smitha, který se na mě díval, jak na vraha, ale i z celé třídy. Ne, že by něco zkoušeli, ale neustále si mezi sebou něco tajemně šuškali a dívali se na mě se špatně skrývanou nenávistí.

Co jsem jim zase provedl? Nechápal jsem, nicméně jsem to hodil za hlavu, hlavně, že neprudí a nehážou po mě kružítka. Přesto jakýsi neklid se na mě přenášel. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to má co dočinění s událostmi, které panují mezi Levim a Smithem, ale na nic jsem nepřišel.

Ve třetí hodině, kterou jsem měl opět se ‚svou' třídou, však přišel šok.

Po zaklepání do třídy vstoupil pan ředitel.

„Pane profesore, můžete se mnou, prosím, do ředitelny?"

„Ano... jistě."

Omluvil jsem se třídě a Všichni se na mě dívali s nechutí a pohrdáním, jen Smithův pohled byl jiný. Zlý se škodolibým úšklebkem na tváři. V očích jsem mu viděl výhru, ovšem v tu chvíli jsem nechápal proč.

Ploužil jsem se za ředitelem a v hlavě mi probíhaly scénáře, co se mohlo stát, že mě říďa tahá k sobě uprostřed hodiny. To nemohlo počkat na přestávku?

V ředitelně na mě čekali dva policajti, kteří se ani neobtěžovali mi něco vysvětlit a hned se na mě vrhli.

„Jste zatčen za obtěžování mladistvého, znásilnění a ublížení na zdraví!" začal jeden z nich.

„Prosím?... Já jsem nic neudělal!" vykřikl jsem v šoku. Podíval jsem se nejistě na ředitele.

"Erene, je mi to líto, sám nevím, co se děje! Běžte s nimi, všechno se jistě vysvětlí, já nevěřím tomu, že byste byl schopen některému ze studentů ublížit..." stiskl mi rameno a pokrčil rameny.

„Všechno co řeknete, může být použito proti vám, máte právo nevypovídat na právníka, pokud si jej nemůžete dovolit, bude vám přidělen," vyjmenovával mi jeden z nich má práva jako naučenou básničku, zatímco ten druhý mi dost neurvale zapínal za zády klepeta.

Nebyl jsem schopný se hájit, nebyl jsem vůbec schopný dál mluvit, jak jsem byl v šoku. Co se tady děje? Co je tohle za hloupý vtip? Vždyť já jsem nic neudělal, jak na to vůbec přišli? Smýkli se mnou směrem ke dveřím. V tomhle má jistě prsty Smith, to by vysvětlovalo jeho výraz. Proč si na mě vymyslel takovou boudu? A co s tím vším má společného Levi? To jako jeho jsem měl znásilnit a ublížit mu? Byl jsem zmatený a plný otázek, na které jsem nenacházel odpovědi. Ale pevně doufám, že celé tohle nedorozumění se vysvětlí, že sám Levi to vysvětlí. Doufám!

Ve vyslýchací místnosti mi sundali klepeta s upozorněním, ať se o nic nepokouším a dali mi vodu, kterou jsem s chutí vypil. Měl jsem tak sucho v krku a jazyk se mi lepil na patro, že při první otázce jsem byl schopný skoro jen skřehotat. Nejspíš v tom měl prsty i strach a stažené hrdlo. Nejistota a obavy se mnou tak mávaly, že jsem nebyl daleko od toho se složit.

„Znáte Leviho Ackermana?" začal chladně jeden z vyšetřovatelů.

„Ano."

„Jaký k němu máte vztah?"

„Je to můj student a... spolubydlící," řekl jsem nejistě.

„Spolubydlící?" pozdvihl obočí vyšetřovatel.

„Ano, Levi nevycházel se svým strýcem, jeho opatrovníkem a proto jsem si ho vzal k sobě," řekl jsem popravdě a doufal, že to není trestné. Dosud jsem totiž Kennyho neudal a vlastně jsem se s tím ani nechtěl nebývat. Jeho strýc nedělal žádné problémy ani mě a nekontaktoval ani Leviho, tudíž jsem neviděl důvod do toho šťourat. Možná jsem to ale měl udělat. Teď bych byl svým způsobem krytý, proč mám doma svého studenta. Ovšem - jak přišli na to, že mu ubližuji, to nechápu. Jsem si čím dál víc jistější, že do tohoto mě namočil mladý Smith, jenže pořád je otázka, proč by to dělal?!! Vždyť ho nijak nedrtím, dokonce jsem mu slíbil, že když napíše obstojně pololetní písemku, pustím ho k maturitě... Proč tedy?