Promiň! ✔️

❄️42.❄️

Skrčil jsem se v koutku a teprve teď mi začal docházet důsledek mého neuváženého činu. Zabije mě! Jsou to už jen dva měsíce! Už jsem to mohl vydržet – jen dva měsíce a měl bych klid! Odstěhoval bych se, kdekoliv, třeba by mě u sebe nechal i Eren. Věřím tomu, že ho pustí a očistí. Vím, že on by mě na ulici nenechal.
Nedíval jsem se na něj, jak moc zuří, jen se se chtěl udělat neviditelným. Jenže to nebylo možné a taky nebylo možné to, že by se třeba obrátil a nechal mě být.

„Ty hajzle jeden zvrácený, ty nevděčná děvko! Co si myslíš, že děláš? Jak si tohle vůbec můžeš dovolit?" prskal mě nyní do obličeje, protože v nestřeženou chvíli si mě vytáhl z rohu a pevně držel za krk.

Dusil jsem se a pomalu se loučil se životem. Pane Bože, to jsou všichni naši sousedi hluší? To neslyší, že se tady něco děje? Bojím se ho, stejně jako já a proto jsou zalezlí doma. Ale snad aspoň policajty by mohli zavolat!

Vidění mi pomalu černalo z nedostatku kyslíku a on pořád pevně držel a nepřestával mě častovat nadávkami.

Najednou tlak na mém krku povolil a já cítil, jak mé tělo odlétlo a setkalo se s tvrdou hranou schodu. Rozhodil jsem ruce, abych nahmatal zábradlí – cokoliv, čeho bych se mohl zachytit, ale další a další schody se potkávaly s mým tělem a hlavou až po dlouhých sekundách mi dopad na záda vyrazil dech, třeštící hlava si vybrala poslední daň a konečně byla tma...

EREN

„Tak na tahle slova jsem čekala, konečně se ve vás probudil chlap!"

Slečna právnička mě nechala na pospas mým myšlenkám a rychle odešla. Dál už ode mě nikdo nic nechtěl a tak jsem se utápěl v zoufalství ve své cele. Nemohl jsem číst, spát a pořád myslel na Leviho. Na jednu stranu jsem byl rád, že je v nemocnici, kde se o něj postarají, na druhé jsem měl ale starost, aby to opravdu nebylo nic vážného. Chtěl jsem jít za ním, chtěl jsem ho vidět, aby mi potvrdil, že je všechno v pořádku, ale mohl jsem zde akorát sedět a topit se v zoufalství. Ta nuda a nemožnost něco udělat je ubíjející, a jestli tady budu ještě dlouho, asi se zblázním.

Naštěstí mě z mé letargie vytrhl po večeři Cristian.

„Dobrý večer, Erene," položil na stůl kávy a přisedl si.

„Rád vás vidím, doktore," smutně jsem se na něj pousmál. Vím, že mě chápe, chápe má slova. Taky si tuto nejistotu sám prožil a ještě ji měl řádně okořeněnou. Obdivuji jeho sebevědomí a jistotu, se jakou se v životě pohybuje. Já mám pocit, že odtud odejdu s nenapravitelně pošramoceným sebevědomím, kterého jsem i před tím mnoho neměl a už nikdy snad hrdě nezdvihnu hlavu, abych se lidem mohl dívat zpříma do očí.

Svěřil jsem se mu s tímto a on mi vykládal, co prožíval další měsíce poté, co ho pustili. Svěřil se mi i s tím, že se chtěl pokusit o sebevraždu, ale strach a nejspíš silný pud sebezáchovy mu to nedovolil. Mluvil dlouho a já jej poslouchal a pochopil, že i přes to, co člověk zažije lze se opět zvednout a znovu žít, aniž by si  připadal jako hadr na zem a dokonce lze i něčeho dosáhnout. Tenkrát mu hodně pomohla jeho sestra Hanji, což bych i chápal neboť to je chodící kopec dobré nálady a optimismu, který rozdává po kilech.

******

Druhý den ráno za mnou přišli oba sourozenci se skvělou zprávou. Přišly výsledky. Slečna Hanji mi pogratulovala a zároveň si mnula ruce, že má o práci míň. Svěřila se mi, že mi i díky naléhání bratra věřila a že vůbec neměla vymyšlenou strategii, jak dál, kdyby se tohle nepovedlo.

Následovaly kupy propouštěcích papírů a spousta planých omluv. Bylo mi všechno jedno. Nervy a způsobené trauma už mi nikdo neodpáře a já jsem se rychle potřeboval dostat za Levim. Domů mě vezla Hanji a jen tak mimochodem se zmínila, že policisté už navštívili Erwina a dotáhli ho do nemocnice na stejné odběry tělesných šťáv, jakými jsem musel projít i já.

Věděl jsem, že to byl on a oni ho usvědčí, tím jsem si jist a z tohoto ho nevytáhne ani jeho slavný papá, to mě Hanji ujistila. Taky mi zběžně povykládala, že se policisté zabývají i Leviho záhadným pádem ze schodů. I toho prasáka Kennyho už dnes navštívili. Co se však dověděli od něj a nejspíš i od sousedů zatím nevíme.

Hanji spěchala zpět do práce, ale já už teď pomoc nepotřebuji. Jen rychlá sprcha, čisté oblečení, sednout do auta a rychle za Levim. Nevím, jestli mu to už někdo volal, že jsem venku, ale rád bych ho překvapil. Těším se na jeho udivený výraz, když vstoupím do dveří.

To je až neuvěřitelné, jak silné pocity teď zažívám. Nikdy v životě jsem se na nikoho tak netěšil jako na něj. Cítím se jako zamilovaný puberťák a vůbec nic s tím nemohu dělat. Možná, že každá první láska je taková a je jedno, v jakých letech si ji člověk prožije. Vím, že Levi se mnou nikdy nic nebude chtít mít, ale to teď odsouvám někam pryč, s tím se můžu trápit potom, teď se chci soustředit na sladký pocit očekávání. Neviděl jsem ho 4 dny a tolik mi chyběl, tolik se na něj těším! Netuším, jak budu reagovat, ale nejspíš ho umačkám v náručí, což – když tak nad tím ve chvílích, kdy se dostanu ze svého snění zpět na zem, přemýšlím, asi není úplně nejlepší nápad. Nejspíš bych ho tímto dost vylekal. Vím, jak reagoval na mé dotyky před touto nešťastnou událostí. Kromě toho, jestli je potlučený, asi by nebyl rád, kdybych ho nějak silně mačkal.

Jsem vážně marný!

Budu se muset krotit, ale to snad zvládnu.