Promiň! ✔️

❄️32.❄️

Po chvíli mi ovšem začala být zima a uvědomil jsem si tíživost situace, všechen adrenalin už byl nenávratně  pryč a na povrch vylezl jen ten hnusný pocit zneužití a to, že mi tohle udělal kluk, který tvrdí, jak moc mě miluje a byl mým kamarádem už od základky. To, že jsem právě spadl hrobníkovi z lopaty, už jsem bral jako bonus, že mě někdo nahoře opravdu nemá rád – měl mě nechat umřít a byl by pokoj. Všichni by měli ode mě klid!!!

Nikdy už do toho bytu nevstoupím a už nikdy na sebe od něj nenechám sáhnout! Nesnesl bych to už pro nikoho a pro nic. Ani pro zelenoočku to nedokážu. A protože vím, že Erwin je svině, myslím, že tím, že ho budu nadále odmítat, pro Erena začne zase peklo. A bude to moje vina!

Sedl jsem si na zasněženou lavičku a bylo mi jedno, že budu mít mokrou prdel, všechno je mi jedno, nechci už jít ani do školy, nechci se dívat, jak zase budou Erena trápit, nechci se znovu dívat do jeho utrápených očí.

Schoulil jsem se na lavičce a chtělo se mi hrozně spát, měl jsem hlad a strašnou žízeň. Možná bych opravdu měl zajít někde do polívkárny, která se otevírá už v pět pro lidi, kteří chodí na šest do práce. Nemůžu však donutit tělo, aby se zvedlo. Všechno mě bolí, zápěstí i kotníky jsou odřené od provazů, ale stále nejhůř je na tom duše. Znásilněná a ponížená!

Věděl jsem, že tu nesmím usnout i přestože mám teplou bundu, mohl bych tu zmrznout a stejně se mi neustále hlavou honí ta hnusná noc, ta bezmoc, nemoci se ubránit těm jeho ohromným prackám, jeho zlé oči, ve kterých zuřilo až šílenství a v neposlední řadě zoufalství, že se nemohu nadechnout. Zoufalství, beznaděj a očekávání brzké smrti udušením.

Jako epitaf by mi mohli napsat – 'Zemřel při znásilnění na udušení svými vlastními trenkami a svou blbostí...'

Nikdy jsem neměl přistoupit na to, aby mě Erwin takhle zneužíval. Vždyť to není tak dávno, co jsem se jednoho typu zneužívání zbavil a hned na to jsem dobrovolně přistoupil na jiné, ještě horší a zvrhlejší. Asi se mnou něco není v pořádku!

Je zima! Hrozná! Choulil jsem se a cítil, že kalhoty na prcce mám úplně mokré a zábnou. Jednu výhodu to ale má, alespoň si řádně chladím ztýranou dírku. Mám zadek úplně zmrzlý, takže aspoň tuhle bolest necítím. Co ovšem bude, až si vlezu do teplé vany, to netuším!

Najednou jsem ucítil ruku na svém rameni. Zastavilo se mi srdce leknutím, rychle jsem zvedl hlavu a překvapením se mi rozšířily oči. To je poslední člověk, kterého bych tu v parku ve tmě brzkého rána čekal. Hleděl jsem do překvapených zelených očí: „Erene!"

„Levi, co tu děláš? Kde je Erwin?" chvíli mě pozoroval a čekal na odpověď, kterou jsem mu nebyl schopný povědět.

Bombardoval mě starostlivými otázkami a já jsem opravdu nebyl schopný na žádnou z nich jakkoliv odpovědět. Nechci, aby věděl, co se stalo, jen by to vyvolalo další a další otázky na které se on nikdy nedoví odpověď.

„Nech mě, Erene! Běž pryč!"

Nechci, aby šel pryč, potřebuji jeho útěchu a náruč, ale pokud jeho přítomnost znamenají další otázky a utrápený a starostlivý obličej, tak to ať jde raději pryč. Zase se mi chce brečet! Jenom mu přidělávám starosti!

„Levi, nemusíš mi nic říkat, pokud nechceš, ale pojď domů, jsi celý promrzlý," přemlouval mě a já vím, že má pravdu.

„Chci být sám!" odfrknul jsem a doufal, že ho přesvědčím, aby odešel.

„Sám můžeš být i doma, ve svém pokoji, pojď domů! Jestli se mi nechceš svěřit, já to pochopím, je to tvoje věc, ale nemůžeš tady mrznout!"

„Běž napřed, já za chvilku dojdu, stejně jsi chtěl jít běhat, ne?"

„Když za chvilku půjdeš, to já už na tebe počkám.“
Vážně tvrdohlavý profesor! Copak nevidí, že potřebuju být sám? Anebo právě že vidí, jak moc potřebuji tichou společnost a rameno, na kterém bych se mohl vypadat. Ale jak mu mé slzy vysvětlím? Nechá mě beztrestně vybrečet, aniž by po mě chtěl odpovědi?

Jsem zmatený! Jsem tak strašně zmatený! Otočil jsem se k němu zády, aby neviděl mé slzy. Snažil jsem se ne plakát - opravdu -  ale čím víc jsem své slzy zadržoval, tím víc chtěly ven a nakonec jsem se jen třásl a snažil se tlumit vzlyky, které nešly zastavit.

Najednou byly kolem mého těla omotány jeho ruce a já již naplno vzlykal do jeho bundy.

„Neplač! Určitě se všechno spraví a vy se zase usmíříte!" konejšil mě a hladil po zádech.

„Cože?" zadrhl se mi dech – on si myslí, že jsme se pohádali?! Normální milenci, kteří se prostě jednou za čas poštěkají a pak se s velkými omluvami zase k sobě vrátí, protože prostě patří k sobě? Takhle si to myslí?

„Nechci se s ním usmířit. Nikdy!!!"