Promiň! ✔️

❄️43.❄️

„Prosím vás, na kterém pokoji leží Levi Ackerman?" zeptal jsem se sympatické slečny na recepci. Chvíli hledala v počítači, a pak se na mě podívala s účastí a řekla tichým hlasem.

„Na tomto oddělení už není..."

„A kde je?" vyděšený výraz mé tváře odrážel strach, který se mi usídlil v srdci. Proč ho stěhovali někam z běžného oddělení?

„Co se stalo?" vyslovil jsem mimoděk otázku, která mi šrotovala hlavou.

„To já nevím, musíte za doktorem, je ve třetím patře na JIP."

Zbledl jsem a málem mě neudržely nohy. Co se proboha stalo, vždyť mi všichni tvrdili, že je v pořádku, jen na pozorování, že ho brzy pustí, že se nic neděje! A teď je na JIPu? Třepaly se mi ruce i nohy a musel jsem se na chvíli posadit, jinak bych se asi složil.

„Jste v pořádku?" slyšel jsem někde z dáli hlas oné dívky.

„Ano," hlesl jsem a najednou se v mé ruce objevila voda, kterou jsem s díky přijal. Ledová voda mě trochu probrala a já se zvedl a přesvědčoval své nohy, že musíme vyrazit o dvě patra výš, než se nevědomosti, starostí a strachem složím. Potřebuji nutně vědět, co je s Levim a přesto se bojím, co uslyším.

Nakonec jsem se ocitl před dveřmi primářovny a třesoucí rukou jsem zaklepal. Srdce mi tlouklo a měl jsem chuť se otočit a utéct. Zapomenout na to, co jsem slyšel a žít dál v nevědomosti, že je s Levim něco nejspíš moc špatně a čekat na něj doma, až se vrátí. Jenže moc dobře vím, že to nejde. Musím se dovědět, co se stalo a nakonec třeba to není nic tak vážného – naivně jsem se o tom pokoušel přesvědčit, ačkoliv realistický mozek mi podsouval pravdu. Je na JIPu – něco musí být hodně špatně.

„Přejete si," vykoukl ze dveří vysoký doktor s přísnou tváří.

„Já- já jsem přišel za Levim Ackermanem, můžete mi, prosím, říct, co se stalo?" klepal se mi hlas a mnul jsem si zpocené ruce.

„Jste rodinný příslušník?" zeptal se mě nevzrušeně.

„N-ne," hlesl jsem.

„V tom případě je mi líto, informace o zdravotním stavu nesmíme sdělovat lidem, kteří nejsou spřízněni," řekl chladně a zavřel za sebou. Nevím, jak dlouho jsem zíral do bílých nemocničních dveří, než jsem se svalil vedle na sedačku. Vložil jsem hlavu do dlaní a z oka mi vyklouzla slza. Co jsem si myslel? Že mi všechno řekne? Vždyť vím, jak to v nemocnici chodí. Nikdy nikomu nic neřeknou. Nikoho nezajímá, že mě na něm záleží nejvíc na světě a asi za chvíli pozvracím, jak moc je mi špatně, jen z nevědomosti. Seděl jsem na židli vedle těch dveří, které se několikrát otevřely, kolem mě procházeli doktoři a sestry, nikdo si nevšímal kluka, který je na pokraji zhroucení. Stále s hlavou v dlaních a s mokrýma očima ze mě sálalo zoufalství.

Netuším, jak dlouho jsem tam seděl zhroucený, když se kolem mých paží ovinuly ruce.

Pozvedl jsem hlavu a uviděl Cristiana.

„Erene! Co tady tak sedíte? Co je s Levim?" podíval se na mě starostlivě.

„Nevím...nevím, nechtějí mi to říct, nechtějí...." vklouzl jsem mu do náručí, potřeboval jsem teď, aby mě někdo držel, aby mi někdo ujistil, že je všechno v pořádku, že se nemusím bát. Můj život se hroutí jak domek z karet a s ním i moje racionální myšlení. Potřebuji pomoct, potřebuji, aby mě někdo vtáhl zpět, a hlavně musím vědět, co je s Levim. Slzy máčely jeho košili a on mi chlácholivě promlouval nějaká slova útěchy, kterým jsem ale nerozuměl.

...dobře? Vnímáte mě, Erene?" zvedl mi hlavu a vyděšeně hleděl do mých červených očí, které dávno ztratily lesk, a bylo v nich jen prázdno.

„C-cože?" šeptl jsem.

„Že primáře přesvědčím, aby vám sdělil, co s Levim je. Třeba to není tak hrozné a vy se tady zbytečně hroutíte!" chtěl mě přesvědčit o pravdivosti svých slov, ale já věděl, že tomu sám nevěří. Když je někdo v pořádku, tak přece neleží na JIP.

Jen jsem kývnul a ucítil ztrátu opory, kterou jsem v něm měl. Zase jsem kajícně schoval hlavu mezi své dlaně. Nedokázal jsem ji držet vzpřímeně, byla tak těžká, stejně jako celé mé tělo bylo jako z olova, žádná energie, jen plno hrůzných myšlenek a šílených scénářů, které má hlava zpracovávala.

Měl jsem pocit, že jsem tam takhle seděl celé hodiny, když se otevřely dveře a Cristian na mě kývl, ať jdu dál.

„Posaďte se!" ukázal na křeslo doktor, protože viděl, že mě nejspíš nohy už dlouho neudrží.

„Měl jste mi sdělit, že pan Ackerman je váš partner, nenechával bych vás v takové nejistotě," řekl vážně a sedl si za stůl.

Vykulil jsem oči a zděšeně se podíval na Cristiana. Ten se jen neznatelně uculil a mrkl na mě.

„Pane Jaegere, pád ze schodů pana Ackermana nejspíš nebyl tak nevinný, jak jsme si mysleli, včera dostal mozkovou mrtvici, důsledkem prasklé cévky, která způsobila krvácení do mozku..."

„Ne, ne, to nemůže být pravda, ne..." v mém pohledu bylo všechno – bolest, zoufalství, strach. Strašný svírající strach, že umře, že už se nikdy nepodívám do jeho ocelových očí, že mu nikdy nestihnu říct, jak moc ho mám rád.

„Bohužel, ale v jeho prospěch mluví to, že byl v nemocnici a zachytili jsme to hned v prvních příznacích, nicméně ani já vám v tuto chvíli bohužel nemohu sdělit další průběh, protože ho sám nevím, v tomto případě můžeme jen čekat."

„To ne, řekněte mi, že to není pravda, to nemůže být pravda, on je mladý, on ...tohle nejde...může umřít?" upřel jsem své zaslzené oči na doktora a doufal v negativní odpověď.

„Já vám nebudu lhát, ani tohle není vyloučeno, ale já bych si dovolil být optimista, jen mu musíme dopřát čas. Buďte trpělivý a buďte mu oporou, jestli se probere, bude vás hodně potřebovat. Bohužel nejsou vyloučeny i trvalé následky, jako ochrnutí, zmatenost, ztráta paměti a jiné. Tím vás teď nebudu strašit, vidím, že jste na pokraji zhroucení."

Hned jak to dořekl, začal jsem se sesouvat ze židle, nedokázal jsem už ovládat své tělo, byl jsem na pokraji svých sil. Zachytily mě dvě pevné ruce a pevně držely.

„Erene, vzpamatuj se! Nemůžeš se zhroutit! Vstaň!" pleskal mě po tváři a sestra mi dala na čelo namočenou gázu v ledové vodě. A cítil jsem vpich na paži, celým tělem se mi rozlilo teplo a v hlavě jsem měl najednou klid a mír. Zornice se mi rozšířily a já pochopil, že mi píchli nějaká sedativa.

„Nebojte se, pane Gouldine, tahle sedativa rychle odejdou, jen jsme mu potřebovali zmírnit šok. Netušil jsem, že to někoho může tak sebrat, viděl jsem hodně zhroucených lidí, ale pan Jaeger..."

„Děkuji, pan Jaeger v poslední době procházel dost složitým a stresujícím obdobím, víte, divil jsem se, že se nesložil už dávno před tím, než se dozvěděl o Levim, tohle byla už jen poslední kapka na jeho zkoušené nervy. Vezmu ho ven na zahradu, a jak se trochu vzpamatuje, myslíte, že byste nám umožnil Leviho – tedy pana Ackermana na chvíli navštívit, myslím, že by to Eren uvítal," slyšel jsem jen někde z dálky psychologův hlas.

„Ale jistě, dejte ho trochu dohromady a pak můžete pana Ackermana navštívit," řekl doktor a já už cítil pevné paže, které mě podpíraly, když jsme vycházeli z ordinace.