Promiň! ✔️

🌫️2.🌫️

„Hele, támhle je profesor Jaeger, pojďme mu udělat společnost, je tam tak sám a opuštěný!" uslyšel jsem hlas, který nešel přeslechnout. Smith – pravá ruka Ackermana. Bohatý spratek, na kterého nikdo nemá žádný metr.  Veselý jásot mě přesvědčil, že mu dali za pravdu a už se celá skupinka přesouvala ke mně. Rychle jsem dopil kafe, které jsem už naštěstí měl zaplacené a chystal se odejít, žel nebylo mi to dopřáno, jediná cesta ven vedla kolem oněch zmetků, kteří mě nejen slovně zastavili.

Smith mě chytil za sako a nenápadně v hloučku táhl zpět na mé místo a tam mě hrubě usadil.

„Kampak pane profesore? To si se svými žáky ani nevypijete čaj? Ale no ták! Je Halloween, udělejte výjimku a chvíli nám věnujte čas i mimo školu."

Říkal to tak sladce, že všichni hosté okolo nepochybovali, že si jen žáci opravdu chtějí se svým učitelem na chvíli kamarádsky promluvit. Volat o pomoc tedy opravdu nebudu. Kromě toho, co mi můžou tady mezi lidmi udělat?

Trochu jsem se uklidnil a jen obezřetně vyčkával, co si na mě připravili. Už jen jejich hrůzostrašné masky ve mně vzbuzovaly větší obavu, než bylo třeba. Viděl jsem jen jejich oči a poznával je podle hlasu, ale ten koho bych tu čekal nejdřív, tu nebyl. Těkal jsem znova do všech těch očí, ale ty šedé jsem nenašel.

„Kde máte Ackermana?"

„Chybí vám tu? Ten je doma a pilně se učí, však vy víte, že je zodpovědný žák," Erwin se na mě zadíval tvrdýma očima, „máte u sebe ty dnešní písemky? Rádi bychom si to učivo s vámi ještě probrali!" šlehnul po mně očima, které přesunul k mé tašce. Tu jsem si okamžitě vzal k sobě na klín a tisknul ji jako největší poklad.

„Takže máte! A opravené asi nejsou, že? Co kdybychom se domluvili, a vy jste je někde stopil?"

„Ne!"

„Ale no ták, pane profesore, to nám nemůžete udělat, dobře víte, že vám tímto jen ušetříme čas i nervy!"

„O to vy se nemusíte starat! A já už opravdu musím jít!"

Překvapilo mě, že mí studenti mi udělali uličku a nechali mě proklouznout. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomil, že dělám velkou neuváženost.

Po pár krocích, kdy už jsem si chtěl oddychnout, že jsem se jich zbavil, se dveře kavárny rozlétly a celá banda si to rychlým krokem mířila ke mně. Věděl jsem, že nemá cenu utíkat a ani bych to ve své pošramocené pýše neudělal a taxík nikde nebyl. Šel jsem tedy rychlým krokem dál a oni za mnou. V nestřežené chvíli mě stáhli do blízké úzké uličky, kde nikdo nechodil a Smith mě přišpendlil ke zdi.

„Chceme ty písemky, dejte nám je a můžete jít, v opačném případě..."

„V opačném případě co?" promluvil jsem již třesoucím se hlasem, aniž bych to mohl ovlivnit.

„Vezmeme si je sami," chtěl mi vytrhnout tašku z rukou, ale držel jsem ji pevně. V tom na mě začaly dopadat rány. Do tváře, do břicha, nešetřili mě a já po jedné ráně spadl na zem, ani v té chvíli mě nenechali na pokoji a dál do mě kopali. Už jsem pomalu omdléval bolestí a ránou do hlavy, kterou jsem si uštědřil při pádu, když jsem uslyšel sladký hlas mého zachránce.

„Dost!!! Nechejte ho!" řekl nekompromisně a rány na mé tělo přestaly dopadat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ten hlas patřil Ackermanovi a omdlel jsem. Netuším, jak dlouho jsem byl mimo, ale probral jsem se s neznámou úžasně vonící mikinou pod hlavou a u mé hlavy se skláněl můj nenáviděný student. Sotva jsem jej uviděl, oči jsem znovu pevně sevřel čekaje, co bude.

Chce mě dorazit? Chce si dál se mnou pohrávat? Až jeho jemná ruka na mém čele mi připomněla, že to byl on, kdo to běsnění zarazil. Otevřel jsem tedy své oči a přímo přede mnou se skvěly jeho šedé, plné obav a strachu.

„Jste v p-pořádku?" zeptal se tiše.

„Už jsou..." rozkašlal jsem se a vyplivl chomáč krve.

„Jo, jsou pryč, vemu vás do špitálu!" začal se zvedat a hledal mobil.

„Ne, ne nevolej, jsem v pořádku, to je dobré," vydechl jsem ze sebe.

„To není dobré! Odprovodím vás aspoň domů! Tam už se o vás snad přítelkyně nebo manželka postará, jo?" zavelel a začal sbírat testy a všechny moje krámy z tašky, kterou mi ti parchanti celou vysypali.

„Bydlím sám," hlesl jsem a sám sebe jsem překvapil, proč mu tuhle informaci vůbec sděluji.

„Vážně?" podíval se na mě pátravýma očima, jako by mi nevěřil, „vždyť vy..." odmlčel se a odvrátil zrak.

„Můžete vstát? Půjdeme ke mně, ošetřím vám rány, a pokud se mi něco nebude zdát, vezmu vás do nemocnice," říkal zamyšleně.

Nechápal jsem nic, proč ta změna? Je to zase nějaká jeho hra? Chce mě ještě víc zničit, než už jsem? Jeho hlas ale zní tak upřímně, že bych byl i nakloněn mu věřit, ale v tom mi hlavou prolítly desítky jeho hnusných slov na mou osobu a majáček obezřetnosti zablikal.

„Nech mě být! Nedotýkej se mě a vypadni, nestojím o tvou pomoc!"

„Sorry, ale já vás tady nenechám! Nevím, co vám ti idioti udělali, a já si nevemu na triko, že byste tady moh' umřít! Je to nakonec všecko moje chyba!"

„Prosím?" myslel jsem, že jsem se přeslechl, on se kaje?

„Nic," odvětil, na nic se už neptal, vzal mě do náručí, lehce jako bych vážil jen peříčko, s mou taškou přes rameno, mě odnášel z místa činu.

„Okamžitě mě postav na zem, půjdu sám!" ohradil jsem se.

Podíval se do mé tváře, jako by mi nevěřil, že to zvládnu a já ucítil vůni jeho vlasů, které se mi tím pohybem hlavy otřely o tvář. Voněly po heřmánku a byly heboučké jako peří ptáčátka. Jeho oči jsem měl nyní blizoučko a mohl jsem vidět stříbro obroubené nebeskou modří, která z dálky není vidět a jeho dlouhé řasy, které ty oči dělaly ještě krásnější. Vydechl jsem překvapením, nikdy – nikdy jsem neviděl tak netradiční oči, které se mi dívaly snad úplně na dno duše. Chvíli bezradně postával a nejspíš přemýšlel, jestli je dobrý nápad mě postavit na vlastní nohy. Já jsem mu tedy pomohl a začal se v jeho náručí bránit. Nešel tedy proti mé vůli a postavil mě na nohy. Přecenil jsem se, mé nohy neunesly mou váhu a já se hroutil k zemi. Dvě pevné paže tomu však zabránily.