Promiň! ✔️

❄️44.❄️

Venku na vzduchu jsem se pomalu vzpamatovával, ale stejně se mou hlavou neustále honily myšlenky, že tohle je jen sen. Zlý sen, noční můra, ze které se musím každou chvíli probudit. Vždyť mi slíbili, že mu nic není, že je jen na pozorování, že ho za pár dní pustí domů a bude mít jen pošramocené sebevědomí a trochu duši, kterou mu ale s radostí pofoukám a zase bude dobře. Jenže podvědomě, i když na mě stále působily léky, jsem věděl, že to tak není. Levi tam teď leží, je v bezvědomí a já jsem se ani nestihl zeptat, co bude dál? Probudí se dnes, zítra, a když se probudí, bude v pořádku? Nebude mít nějaké následky? Vlastně pořád nic nevím a otázek v mé zmatené hlavě je víc než předtím.

„Cristiane, pojďme za ním. Chtěl bych ho vidět."

„Já jsem tomu doktorovi moc nelhal, je to tak? Je to váš přítel!"

„Není, ale chtěl bych, aby byl," přiznal jsem se a sklopil oči. Konečně jsem to někomu přiznal. Už to ze mě muselo jít ven a Cristianovi věřím, že tohle nepoužije nějak proti mně. Už mi tolik pomohl, ani sám netuší, kolik pro mě jeho přátelství znamená. Nakonec on se mi taky svěřil se svým kostlivcem ve skříni. S tím, co způsobuje noční můry jemu, ještě po dlouhých letech.

„Dobře, půjdeme dovnitř, zvládnete to?" zeptal se starostlivě.

„Já nevím, nevím teď vůbec nic, nikdy jsem tak v tak zoufalé situaci nebyl, i ten hajzl Douglas mě nedokázal tak psychicky vyprázdnit, jak pomyšlení, že se Levi třeba nemusí vůbec probrat, že ho ztratím, že tady na to všechno zůstanu sám. Nezvládnu to," z oka mi vyklouzla slza.

„Všechno bude dobré, věřte mi, Levi se z toho dostane, má tady nejlepší péči, a když se mu to stalo, ihned se o něj postarali. Bude v pořádku!"

„Já chápu, že mě chcete uklidnit, ale já mám strach. Všechno je to moje vina, kdybych toho parchanta udal, nikdy by se nic takového nestalo."

„S tím se teď netrapte! Hanji s policií se postarají, aby mu to neprošlo. Za tohle ho zavřou a už nikomu neublíží!"

„Jenže to je pozdě! Kdybych...kdybych..." selhal mi hlas a já se sesunul na lavičku, která mi naštěstí stála v cestě. Nohy mě neposlouchaly, byl jsem slabý a vyděšený k smrti. Teď jsem měl opravdu pocit, že pokud se Levi neprobere, nejsem schopný dál normálně žít. Výčitky, smutek, bolest by mě dohnaly do letargie, která by nebyla slučitelná s normálním životem.

Když si představím, že se příští týden budu muset zase postavit před ty spratky a vykládat jim učivo. Nejsem si jistý, že to zvládnu...

Ale na to teď nemá cenu myslet. Teď musím sesbírat zbytky sil a jít na pokoj, kde mi umírá přítel.

Cristian mě dovedl k Levimu na pokoj a já jen očima poprosil, jestli by mě s ním nechal o samotě. Nechtěl jsem, aby viděl mé hořké slzy, chtěl jsem s ním být sám. Chtěl jsem mu všechno říct, všechno, co jsem nestihl, když bylo ještě všechno v pořádku. Cítil jsem, že mé vyznání musí jít ven, ať už mě slyší nebo ne a k tomu žádného jiného posluchače nepotřebuji i když by to byl Cristian, který mě chápe asi nejvíc. Uvědomil jsem si, že jsem v něm našel kamaráda, přítele, který je mi teď neskutečnou oporou. Nejsem si jist, jak bych to všechno zvládl, bez jeho pevných paží, které mě podpíraly a slov, které uklidňovaly. Teď jsem ale potřeboval být sám, jen já a Levi.

Ležel na posteli, bledý ještě více než je u něj obvyklé s dýchací maskou na tváři. Jeho vždy jiskřící oči byly zavřené, a kdyby nebylo pípajících přístrojů, snad bych si i myslel, že je mrtvý.

Udělalo se mi černo před očima a musel si sednout. Ne, teď se nesmím zhroutit, musím mu všechno říct. Cítím se jako neskutečný sobec.

Kdysi jsem kdesi četl, že lidé v kómatu slyší a cítí co se kolem nich děje a myslím, že by Levi nechtěl, abych se tu poskládal jako domeček z karet. Teď musím být silný, pro něj. Musím ho vytáhnout z jeho noční můry a pak, ať to všechno dopadne jakkoli, musím mu být oporou. Nesmím ho nechat spadnout do úplného černa, odkud už by se nemusel vyhrabat.

*****

První den mezi těmi smrady byl k nesnesení. Ačkoliv jsem se snažil dělat, jakoby se poslední dny vůbec nic zvláštního nestalo, stejně jsem viděl ty zkoumavé pohledy a nevyřčené otázky, kterými by mě zahrnuli, kdybych se netvářil nepřístupně jako skalní převis. Jeden ze spratků to zkusil, a když jsem jen procedil mezi zuby, že tahle otázka se nikterak nevztahuje k učivu a podíval se na něj zle, sklapl a nikdo další si už nic takového nedovolil. Popadla mě chvilková euforie, že mám konečně ty smrady v hrsti, ale opravdu jsem si musel pobýt v lochu, aby mě začali respektovat?

A ještě jedna zvláštnost v mé třídě byla a ta zase hlodala v hlavě mně. Mezi mými žáky chyběl Smith. Je možné, že třeba dostal chřipku, ale spíše jsem se klonil k názoru, že se konečně hnuly ledy a policie si začala všímat také jeho. Anebo ho papínek raději někam uklidil, aby snad synáček nepadl do spárů vyšetřovatelů.

Po poslední hodině jsem zahodil myšlenky na Smitha a vůbec celou třídu s tím, že je to za chvíli stejně přestane bavit na mě zírat, jak na kriminálníka. Budou mít jiné starosti. Teď mě ale překvapila nečekaná návštěva, která mě čekala před školou. Zapadli jsme do studentské kavárny, která stála hned před školou. Bylo mi jedno, že na mě zírají i další studenti, kteří samozřejmě věděli, že jsem vypadl před pár dny z vězení a spekulovali, co jsem asi provedl, respektive neprovedl. Byl jsem už ve škole překvapený, jak se celá tahle záležitost drží pod pokličkou a v podstatě nikdo, kromě mé třídy a pár učitelů neví, co se vlastně stalo a stále děje.

Teď mě však nejvíce zajímalo, jaké mají pro mě ti dva novinky. Určitě nepřišli jen na kus řeči, na to jsou oba dva dost zaneprázdnění.

Ode dneška teď bude kapitola každý den až  do pátku. Jak se chystáte na Valentýna? Slavíte ho? Já nám koupím tunu čokolády a budeme asi hledět celý večer na Star wars. Tomu já říkám romantika 💕💕💕🤦