Nejsem malá holka..! [POZASTAVENO-nedokončené]

46 - Omluva kam se podíváš

*Pohled Ádi
Já a sobecká... proč všichni kteří se tváří jako přátelé jsou vždy tím pravým opakem...? Že já blbá vůbec něco dělala... Kdybych tenkrát nenadávala holkám všechno by bylo jinak...

Nemusela bych nikdy spát vedle stanu.

Nemusela bych nikdy dostat od holek.

Nemusela bych nikdy zakopnout o ten kreténskej stan.

Ale co je hlavní. Nemusela bych si nikdy začít s ,,Panem dokonalým"

,,Děvkař jeden sobeckej" ulevila jsem si konečně, mezi tím co jsem procházela plnící se chodbou. Lidí přibívalo a já přemýšlela jak všechno napravit... Je lepší přejít na stranu holek a být alespoň pod jejich ochranou, než jít na pospas všemu...

Došla jsem do třídy. A jak jsem po chvilce zjistila právě v čas. Jediné pondělí totiž Kája chodila sama a ne s holkama. ,,Ahoj" řekla jsem potichu za jejími zády. Otočila se a s nechápavým, ale přesto posměšným pohledem se usmála ,,No nazdárek... copak že zdravíš sama od sebe?" ,,Víš Kájo... chtěla jsem se ti omluvit. Za to ce jsem řekla tenkrát na tom výletě... Je mi to líto... Popravdě chybí mi ty chvíle jak jsme spolu dělali kraviny... prosím odpust" snažila jsem se to zahrát co nejlíp a nerudnout u toho. Když může být falešná ona tak proč ne já...Nevěděla jsem jestli to výjde, ale něco ve mě mi říkalo ,,Adélo teď si v píči"... Kája se jen opět překvapeně podívala a znovu se usmála. Tentokrát ale trochu jinak. ,,No tak...dobře. Odpouštím" objala mě. Chvíli mi přišlo že jsem se vrátila v čase. To byla ta MOJE Kája kterou jsem znala. ,,Ale musíš se omluvit i Natálce" řekla a tím mě vrátila do reality, že to není ona. ,,Neboj omluvím" usmála jsem se.

,,No konečně!" ,,neeee... prosím já teď nechci poslouchat tebe... chci přemýšlet co dál.! A ne se hádat s tebou" vedla jsem rozhovor s mím vědomím. ,,Ale neboj. Jdu tě pochválit!" ,,Wut?" ,,No tak konečně ti došlo že Ben je jen děvkař a že ty pro tohle prostě nejsi dělaná... kdyby jsi mě poslechla hned na začátku bylo by všechno jednodušší" ,,Asi máš pravdu..." bylo to zase po hoodně dlouhý době co jsem začala s mím vědomím souhlasit...

Den se k mému překvapení táhl jako slymák do války. S příšernou únavou jsem vždy zasedla do lavice a snažila se alespoň chvíli dávat pozor...Pokaždé to vydrželo tak 5minut. Zdálo se mi že hodiny jsou nekonečné a vždy minutu před zvoněním, jakoby se zastavil čas a další půl hodina jsem seděla v lavici. Holkám, tedy hlavně Natce, jsem se se omaluvila a ony to kupodivu přijali. Něco ve mě jakoby pookřálo a já byla v tu chvíli klidná. Už vím. To byl ten velkej šutr, kterému se říká strach, co mi spadl ze srdce. Prakticky se toho moc nezměnilo a pořád se bavili hlavně mezi sebou.

Já se tak moc snažila nemyslet na něj... jenže pokaždé když jsem uviděla tašku, která pomalu praskala ve švech, vzpomněla jsme si na jeho krásnou sladkou vůni. Ne ty chvíle kdy jsem zabořila hlavu do jeho hrudníku, když jsem mohla na sobě mít jeho mikynu... ,,Ne?!" Okřikla jsem sebe v duchu. Pomalu ale jistě se přiblížila poslední hodina. Matika... přišli jsme do třídy. Já po boku s Kajou. Podívala jsem se k místu kde jsem seděla. Samozřejmě že tam byl. Taky aby ne když má stůl hned předemnou.

Podíval se na mě.

Jeho smaragdy mě doslova propalovaly.

Začala jsem se klepat. Stejně jako ráno. ,,Áďo co ti je si úplně bílá?" Řekla najednou Kája a se strachem v očích se na mě podívala. Najednou se zajímaš...Před pár dny jsi do mě kopala a teď.... proběhlo mi hlavou. ,,Trochu se mi motá hlava... je mi divně" mezi tím co jsem se bavila s Kájou okolo nás prošel. Ucítila jsem jeho vůni. A pak i dotek. Letmí ale přece...