Nejsem malá holka..! [POZASTAVENO-nedokončené]

50- večeře

*Pohled Ádi
Konečně můžu domů.. celý týden jsem jen letěla a nemohla nic dělat. Ne. Vlastně kecám. Buď jsme spala, psala úkoly, nebo tu měla naštěstí někoho na návštěvě. Ještě minulou sobotu mě přemístili na dětský a mohli ke mě ostatní chodit vlatně pořád. V pondělí jsem si už sama dokázala dojít na záchod a k sestřičkám pro čaj. Byly ze mě docela vyvalený, když jsem najednou stála u ,,recepce,, s hrnkem v ruce.

Dneska ráno tu byl Ben. On i mamka mi řekli ,, co se chystá ,, až se vrátím z nemocnice. A bum. Je to tu. Jediný co mě trochu děsí je, jak bude taťka reagovat... mám strach že začne křičet, nebo že ho vyhodí... Během těch pár dnů co to vím jsme stihla vymyslet tolik katastrofických scénářů, že si je už ani sama nepamatuju..

,,Ahoj Zlatíčko.... tak můžeme" řekla mamka ve dveřích. ,,já musím ještě k paní doktorce" ,,Ta teď mluví venku s taťkou. Pojď. Vezmu ti věci a jdeme za nima" usmála se a vzala tašku připravenou na stole. ,,Jak jsem říkala- Á tady ji máme. No Adélko. Právě jsem řekla taťkovi to co tobě včera. Do školy ještě jeden týden minimálně počkat. Tři měsíce bez jakéhokoliv sportu. A abych nezapomněla. Až si budeš mít hlavu. Sundat obvaz. Dát opatrně velkou voděodolnou náplast, to je tak jak jsme ti je dávala.., a i tak pozor na to aby se ta rána nenamočila... za tři dny příjdeš na kontrolu a uvidíme co dál ano?" Nahrnula na mě těch extra moc informací a já jen kývla hlavou. ,,Děkujeme" řekla jsem a rodiče se přidali. Pomalu ale jistě jsme mířkli k nemocničnímu parkovišti.

,,Dneska k nám příjde návštěva" řekla najednou mamka. Hrklo ve mě. Taťka se jen podíval do zrdcátka a pak na mamku. ,,Kdo? A v kolik?" ,,No. Kdo to je překvapení a večer. Ne večeři" mamka se ke mě otočila a mrkla na mě. ,,No ale já teď ještě jedu pryč. Musím do Prahy. Vrátím se až okolo 5." Řekl zamyšleně. ,,To nevadí. My to připravíme s Áďou. Teda asi spíš s Járou a Eli.." V hlavě mi opět začali naskakovat různé situace toho, co všechno se může stát..

Taťka nás s mamkou vysadil doma a jak nám před chvílí řekl, musel do Prahy. Bylo teprve půl dvanáctý. Došla jsme dovnitř a nikde nikdo. ,,Kde jsou?" Zeptala jsme se mamka ,,kde by byli, ve škole" odpověděla a podívala se do ledničky. ,,Hale zlato myslela jsem že by jsme si večer mohly dát ten tvůj vynikající těstovinovej salát co ty na to? Akorát mě musíš navygovat aby byl tak dobrej." ,,Jjo. Já ti klidně pomůžu. Když budu moct sedět..." řekla jsme a podívala se na mobil. ,,Co se děje?" Podívala se na mě mamka ,,Já mám strach... mami co když táta nebude rád?" Začla jsme natahovat ,,Neboj se holčičko moje. Bude rád, uvidíš. A nebreč nebo tě bude bolet hlava" setřela mi těch pár slz co mi stékali po tváři a položila předemně nůž a zeleninu ,,Pomůžeš mi teda?" ,,Jo" řekla jsem a začala krájet.

Začala mě bolet hlava. Položila jsme nůž a opřela se o sedačku. ,,Už to máš?" divila se mamka. ,,Ne... akorát se mi trochu ta hlava zamotala..." řekla jsme se zavřenými oči. ,,Tak si lehni" vyděsila se. Radši jsem neprotestovala a lehla si opatrně na sedačku. ,,Podáš mi prosím ten polštářek" poprosila jsme mamku, abych si mohla hlavu položit. Hned mi ho už dávala pod hlavu. ,,Lepší?" ,,Jo" řekla jsme a mamka vzala věci, které sem před několika minutama donesla. ,,Stejně už toho máš dost...Já tam dám vařit ty těstoviny, ty si odpočineš a pak to doděláme" usmála se.

Ležela jsme asi půl hodiny, když mě konečně ta hlava přestala bolet. ,,Mami doděláme to a já půjdu nahoru" řekla jsem a ona neprotestovala. Do těstovin jsme přimíchali zeleninu, mozzarellu a já to pak zalila zálivkou (s tajnou přísadou). Venku už začínala vládnout paní Zima a bylo na nule. Dali jsme tedy na velkou mísu víčko a položili za balkónové dveře. ,,Mami může teda nahoru?" ,,Jojo pojď" řekla a obě jsme šli ke schodům. Aby jste rozumněli, po schodech nemůžu sama. Nevím čím to je, ale motá se mi hlava. Jako bych nevěděla že mám šlápnout před sebe...