Nejsem malá holka..! [POZASTAVENO-nedokončené]

53- Sranda ne?

*Pohled Bena
Vidět ji šťastnou je tak krásnej pocit. Úplně něco jinýho než se hádat. Byl jsem rád že to všechno vyšlo. ,,Adíku půjdeš si se mnou hrát?" řekla Ema a stoupla se vedle nás. ,,Jo na chvilku jo" řekla a podívala se na mě. ,,Já tě nepustim" řekl jsem a ona se jen usmála. ,,Emi tak vem Elišku a jdi ji ukázat ty barbie, který tu máš" řekla znovu Áďa a koukla na svoji segru ,,Hm... tak jo" zakřenila se a už šly po schodech.

,,Měl jsi mě pustit... teď bude smutná" ,,No a? Proč bych tě pouštěl, když tě mám konečně u sebe" podíval jsem se do těch čokoládek. Usmála se. Hladil jsem ji po zádech a nespouštěl z ní oči. ,,Je ti zima?" Řekl jsem, když se zatřásla. ,,Docela" ,,Tak já tamhle zavřu to okno" chtěl jsem se zvednout, ale v tom mě přerušila moje mamka ,,Bene prosimtě nech to otevřený. Však je tu strašný teplo" táta i Ádi rodiče souhlasili. ,,Tak nezavřu no" znovu jsem se na ní podíval ,,Proč jsis brala ty šaty, když ti v nich je zima?" řekla Majda ,,Protože mi to řekl ten co sedí vedle tebe" ukázala na Járu. Přiblížil jsem se k jejímu uchu a zašeptal ,,Já vím jak tě zahřát" přejel jsme ji u toho na noze. Znovu se zachvěla, ale teď vím že ne zimou... ,,Nemohl by jsi mi spíš zase půjčit oblečení?" řekla potichu. ,,Tak pojď" nadzvedl jsem ji, vstal, chytl za ruku a šel ke dveřím ,,kam jdete?" Ozval se hned hlas mojí mamky ,,Dělat vaše vnoučata" řekl jsme vážně a za námi se hned ozvalo šest hlasů ,,Cože!?" Áďa se zastavila a zbělela. ,,Pane bože to ani nepoznáte že si dělám srandu?" ,,Kam jdete?" Řekla znovu moje mamka ,,Jdu ji dát jiný věci, stačí?" Řekl jsem teď už se smíchem na tváři.

Nečekal jsem na odpověď. Copak jsem nějakej malej kiďák, aby jsem se jim musel zpovídat, kam jdu se svou holkou ve svém domě? Hah... jasně.

,,Netáhni se jako šnek. Myslel jsme to ze srandy" řekl jsem a otočil se na ni. Byla...? Smutná? ,,Zlato... já to doopravdy myslel ze srandy" řekl jsem a nechápal její výraz. ,,právě" zašeptala jako bych to neměl slyšet. Zastavil jsem. Koukala do země a pak opatrně zvedla hlavu. ,,Co jsem zase řekl špatně?" Už jsme doopravdy nepobíral. ,,Ty jsi mi včera řekl že-" ,,To co se stalo včera nebyla pravda. Nech to být" skočil sem ji do řeči ,,No jenže to pravda byla" řekla už ne tak smutně. ,,Řekl jsi že na to musí být dva a ne jen ty... Jenomže ty jsi neměl pravdu. Já bych chtěla... ale něco ve mě mi pořád říká že ne... já se asi prostě bojím... co když to nebude ta pravá chvíle? A jak ji vůbec poznám? Stane se něco jinak?" Začala chrlit jednu otázku za druhou. Zasmál jsem se a přitáhl ji k sobě. ,,Zlato zastav. Já vím co myslíš... nemusíš se bát. Tu správnou chvíli poznáš ať se budeš nebo nebudeš snažit. A jak už jsem ti řekl snad tisíckrát tak mě to čekání nevadí" snažil jsem se ji vykouzlit úsměv na tváři ,,No tak teď ale kecáš. Vadí ti to. Alespoň trochu" zakřenila se a já musel taky ,,Možná trochu..." Dal jsem ji pusu a vedl k šatně.

,,Prosím madam, máte k dispozici celou mou skříň" řekl jsem a narovnal se u toho. ,,Dobrá... děkuji. Teď jděte ven. Madam se chce převléci" hrála taky a legračně zvedla bradu nahoru. ,,No... víte madam... já budu radši tu s váma, aby se vám ještě něco nestalo... známe své lidi..." řekl jsem laškovně a přitáhl si ji k sobě. ,,To bude asi lepší..." řekla potichu a kousla se do rtu. omgggggg miluju ji... líbali jsme se a já si nemohl pomoct. Začal jsme rukou pátrat po zipu. Celé záda jsme přejel několikrát. Nic? ,,Na boku" řekla mezi polibkem. Jen jsem se usmál a ona taky, jak jsem ucítil na rtech.

Rozepl jsem zip, chytl ji za boky a posadil do otevřené skříně. Seděla lehce víš. Sundal jsem z ní ty krásně obepínající šaty a podíval se na mou vílu. Rozpuštěné vlasy dodávali celému vzhledu tu ,vášeň,  ,,Tak jo princezno... co chceš na sebe? Mikinu, nebo stačí tričko?" ,,Tak už ne madam ale princezna jo?" Usmála se a pak dodala ,,Mikinu, a kdyby bylo možno, tak kalhoty, které mi nebudou padat jen se pohnu" ,,Ale to by mi nevadiló" zajásal jsem. Naklonila hlavu na bok a já úplně věděl co myslí.