Odhalená | HP FF

1.

|Upozornění|

V kapitole je detailně popsáno násilí a obsahuje též zmínky o sebevraždě. Pokud víte, že vám něco z toho vadí (i já samotná jsem tyto věci jistou dobu číst nemohla), kapitolu, prosím, přeskočte.

Bradavický hrad byl nezvykle klidný. Po chodbách se nepotulovali žádní hlasití studenti, a dokonce i profesorské kabinety byly úplně prázdné. Letní prázdniny svědčily kvetoucí přírodě, překrásně zeleným stromům, rudým růžím, avšak ne tomuto místu. Náhle se zdálo býti opuštěné a nešťastné. Chyběla mu ona jiskra a útulnost.

Našel by se však jeden člověk, který by s tímto názorem nesouhlasil. Profesor lektvarů, jenž oceňoval každou minutu ticha, kterou si v hradu mohl vychutnat. Nepřišel mu vůbec opuštěný, ani depresivní, ba naopak. Cítil se zde příjemně, protože konečně po únavných deseti měsících měl klid na práci ve své laboratoři bez toho, aniž by se musel bát nečekaného vyrušení od věčně vyvádějících studentů nebo vševědoucího ředitele.

Trávil zde prakticky většinu času ze svého dvouměsíčního volna, domů chodil jen spávat. Nerad vysedával v domě, který zdědil po svých zemřelých rodičích. Nebylo v něm nic dobrého. Ani v jediné místnosti si nemohl vzpomenout na šťastné vzpomínky. Neustále se vrtal v minulosti, a to neměl rád. Tak chodíval sem. Zaměstnával svou mysl doplňováním lektvarových zásob na ošetřovnu a oživováním své soukromé sbírky.

Minulost však nebyla to jediné, před čím utíkal. Více ho trápila současnost. Voldemort se vrátil. Zatím tiše vyčkával, avšak tušil, že velmi brzy přijde jeho návrat s velkým ántré. Už brzy si ho k sobě povolá, bude klečet na kolenou, nucen vysvětlit, jak jé možné, že stále pracuje pro Brumbála, jak si mohl dovolit zapřít věrnost svému pánovi. Nebyl hlupák. Nemínil si hrát na statečného, nezlomného, to přenechával Nebelvírům, měl z Temného pána strach. Avšak k jeho neskonalé hrůze si uvědomil, že během posledních měsíců se našel někdo, o koho se dokáže strachovat víc než o sebe samého.

Byla to dívka. S překrásnými dlouhými vlasy až po pás, nesouc tu nejintenzivnější rudou červenou, kterou kdy na někom spatřil. Dříve znával jen jednu ženu s těmito vlasy. Vídával ji pravidelně ve snech. Stála k němu zády, pomalu se otáčela a on napjatě čekal, až bude moci spatřit její překrásnou tvář s jemnými rasy a hlavním skvostem, jímž byly průzračné smaragdové oči.

Neustále opakující se sen, však už více nebyl stejným. Stála v něm žena se stejně impozantními vlasy, když se však otočila, neusmívala se. Nehleděly na něj oči zelené, plné něhy a lásky, nýbrž ledově modré, v nichž byla jakási přitažlivá nedostupnost. Chvíli ho ostražitě pozorovaly, a poté se mu naskytl fascinující pohled, jak ledové kry pomaluju roztávají a ona ho obdařuje jemným, avšak tím nejhřejivějším úsměvem.

Byla to Nathalie Evansová.

Dívka, o jejíž život se bál více než o ten svůj.

Když byl školní rok, potkával ji pořád. Mohl se velmi snadno ujistit, že je v pořádku. Avšak o prázdninách tomu tak nebylo. Neustále si připomínal, jak ji nechal napospas dalšími měsícům na Malfoy Manor v rukou Luciuse Malfoye. Byl to její otec, ale nebyla v něm ani špetka lásky. Věděl, že tam bude nešťastná, ale nemohl nic udělat. Musel poslechnout Brumbála. V ten moment, kdy odcházel pryč a pohlédl do těch vystrašených očí, jež jen málokdy ukazovaly takto značně emoce, toho starého blázna nenáviděl.

Chtěl ji vzít za ruku, přemístit se s ní kilometry daleko, zabít toho bastarda Malfoye, co jí tak moc ublížil... místo toho se však jen otočil a beze slova odešel.