Odhalená | HP FF

12.

Dny na Grimmauldově náměstí plynuly závratným tempem. Všichni obyvatelé se společně semkli a uklízeli štáb, aby se dostal do přijatelnějšího stavu. Nebyla to zrovna lehká práce, ale stála zato. V rámci volného času si všichni společně zahráli několik kouzelnických her, které Nathalie kolikrát ani neznala. Během toho stihla prožít příjemné chvíle s Harrym a jeho kmotrem. Těšilo ji vidět, jak si ti dva rozumí a společně plánují jejich budoucí soužití.

I přesto se nemohla zbavit malého zárodku obav. Její bratr se změnil. Asi se nemohla ničemu divit, ale bylo zvláštní už před sebou nevidět toho bezstarostného chlapce, kterým byl ve čtvrtém ročníku. Zvážněl, vyvinul se i fyzicky a kolikrát se na její vkus až moc mračil. I přesto se mu ulevilo, že mohl být zase mezi svými. Jeho sestra byla jediná se kterou byl ochoten mluvit o Cedricovi a dostat ze sebe ven tyhle zrádné myšlenky nebylo na škodu. I přesto se Nathalie rozhodla, že mu zatím další novinky nebude sdělovat, ačkoliv jejich čas před nastoupením do Bradavic se nebezpečně krátil.

Jednoho rána všichni společně seděli u snídaně, jako obvykle. Dívka se natahovala pro její oblíbené tousty s marmeládou, když ji z kratšího rukávu, který obvykle nenosívala, vyklouzla nová, velká jizva. Harry si toho okamžitě všiml ještě dřív, než jí to došlo a rukou chmátl pevně po té její, aby se mu nemohla vysmeknout.

„Co to je?" Vydechl zmateně a s nemalými obavami v hlase. Naléhavě na ni hleděl zelenýma očima skrze kulaté brýle.

„Nic," zareagovala hbitě Nath, snažíc se setřást jeho dotyk. Ostatní usazeni u stolu jen zarytě mlčeli.

„Kdo ti to udělal?" Naléhal na ni Harry dal. Chvíli přemýšlela, jakou účinnou lež by mohla použít, než zachytila Siriusův pohled.

„Řekni mu to, Nathalie," povzdechl si, „už je čas. Měl by to vědět."

Vůbec se jí to nelíbilo, ale musela na to přistoupit. Stáhla ruku zpět k tělu a poněkud nervózně se zavrtěla. Chlapec ji asi nikdy neviděl tak nesvou, což ho nemálo znervózňovalo. Vždy se tvářila naprosto klidně a teď to dokonce vypadalo, že neví co říct.

„Když jsem o prázdninách nereagovala na tvoje dopisy," začala nejistě, „nebylo to protože by mě Hedvika nemohla najít. Nemohla jsem ti odepsat, protože... protože mě unesl Lucius Malfoy."

„Cože?" Vystřelil šokovaně a zděšeně zároveň. Ginny a Hermiona si vyměnily zaražené pohledy, protože i pro ně to byla naprosto nová informace. „Takže tohle ti udělal Malfoy?" Zeptal se naštvaně chlapec. Jen tiše přikývla.

„Ujela mu ruka," řekla ledabylým tónem, oči jí však nebezpečně žhnuly, „jeho úkolem nebylo mě zabít. Měl mě u sebe držet na přání pána Zla. Umírala jsem, nepřežila bych další hodinu, kdyby mě nenašel profesor Snape."

„Snape? Co ten s tím má zas co dělat?"

„Harry," pokárala ho mírně Nathalie a věnovala mu dlouhý, významný pohled, „zachránil mi život. To by ti snad mohlo stačit, aby si dal tu nepochopitelnou nenávist stranou, ne?"

Trochu se zarazil, avšak netvářil se moc přesvědčeně. Zamyšleně krčil čelo.

„A jak ti Snape dokázal pomoc bez toho, aniž by vzbudil podezření jako Špeh?"

„Profesor Snape," napomenula ho, už spíše ze zvyku, „a v tom je právě ten malý háček," začala a slova se z ní drala skoro proti její vlastní vůli, jako by byla pod dávkou Veritaséra, „udělal to jen pod záminkou, že chrání Voldemortův vyšší zájem," (několik lidí sebou při vyslovení toho jména prudce škublo), „aby neprozradil svou pravou loajalitu a udržel si tak dál jeho cennou roli, kterou pro výhru této války nepochybně potřebuje, musel mě předvést před Pána Zla."