Odhalená | HP FF

22.

I přesto, že se její zdravotní stav za poslední dny velmi zlepšil a konečně byla schopna zamhouřit oka, na Vánoce Bradavice neopustila. Její bratr samozřejmě nebyl nadšený. Nathalie byla jeho jediná rodina a svátky pohody a klidu mu bez ní přišly neúplné. Už však věděl, jak tvrdohlavá dokázala být, takže když mu zarytě opakovala, že zůstane, nechal ji. I když ho to mrzelo.

Byly to pravděpodobně její poslední Vánoce na hradě. Vlastně se ani necítila tak sentimentální, jak by měla. Tento svátek pro ni jednoduše nic neznamenal, a nikdo se nemohl divit, protože ho za celý svůj život slavila teprve po druhé. S Harrym trávila dostatek času po celý rok a jeden den od sebe na tom nic nezmění. Navíc si pořád nedokázala představit, že by měla celé dny trávit na ústředí v obležení spousty lidí, kteří mají neustálou potřebu si povídat. Na to jednoduše nestihla nabrat ještě dostatek síly a několik dnů strávených v naprostém klidu na poloprázdném hradě vítala s otevřenou náručí.

Vždy si uměla vše velmi dobře okecat a zdůvodnit. Uvnitř však věděla ten pravý důvod, proč doopravdy nejela s Harrym. Chtěla být nablízko profesoru Snapeovi, jakkoliv hloupý a náhlý obrat jejího chování to byl. Nebylo to tak dlouho, kdy se mu mermomocí vyhýbala, a teď jako by snad měla určitý druh abstinenčních příznaků, jakkoliv hloupě to znělo. Zjištění, že stále miluje její zemřelou matku, pro ni bylo velmi bolestivé. Netrvalo však dlouho a rychle si uvědomila, že odloučení dokáže být mnohem bolestivější. 

Dnes nastala Štědrý večer a ona procházela opuštěným hradem, míříc přímo do sklepení. Samozřejmě ji ani nenapadlo, že by s ním snad povečeřela, zazpívala koledy, vypila kakao a všechny další poněkud stupidní zvyky, co se obvykle v tento den dělají. Potřebovala mu něco předat. Hryzalo ji to poslední dny víc, než už dokázala snést a věděla, že s ním jednoduše musí mluvit. Šlo se jí velmi lehce. Hrad byl prázdný, za celou dobu nenarazila na jediného studenta, což jejího vnitřního introverta převelice uspokojovalo. Vypadalo to na bezchybnou cestu, kdyby se jí do cesty nepřipletl někdo, na koho si doopravdy přála narazit ze všech nejmíň. Snad i samotný Pán Zla by byl lepší variantou.

„Slečno Evansová," rozlinul se chodbou přesládlý hlásek Dolores Umbridgeové jako jedovatý syčivý plyn, „jaké to příjemné překvapení."

Nathalie velmi bojovala s nutkáním nadzvednutí pravého obočí. Na takový přístup od této ženy rozhodně nebyla zvyklá. Většinu času dělala, že neexistuje a v jejích hodinách plnila vše, co jí bylo přikázáno a nijak se neangažovala, aby byl klid. Jen bojkotovala všechny domácí úkoly, což se rapidně podepisovalo na jejím prospěchu. A bylo jí to fuk.

„Paní profesorko," oslovila ji zdvořile a byla velmi vděčná za svůj dar herectví. Její vnitřní zmijozel makal na plné obrátky, kdyby snad jen na chvíli povolil, určitě by ji musela na místě proklít nějakou velmi bolestivou kletbou.

„Ani mě nenapadlo, že bych snad na vás mohla narazit. Neodjela jste slavit Vánoce se svým bratrem?"

Očividně.

„Nakonec jsem se rozhodla zůstat," odpověděla, rysy v obličeji komplet ztuhlé, „OVCE se blíží a já bych nerada podcenila přípravu."

„Ano, ano," vydechla s křečovitým úsměvem ve tváři, „doslechla jsem se o vašich mimořádných studijních výsledcích. Snad by vám nevadilo věnovat mi jen chviličku vašeho času a promluvit si u šálku čaje?"

Zarazila se. Ta ježibaba si ani nedokázala představit, jak zatraceně moc jí to vadilo, protože měla namířeno někam úplně jinam. Navíc se jí vůbec nelíbilo, kam to směřovalo. Určitě si s ní nechtěla jen popovídat. Neměla však žádnou reálnou výmluvu, kterou by mohla použít a ona to dost dobře věděla, taky proto se její otravný úsměv víc a víc prohluboval, přičemž nepřestávala mrkat, jako nějaká posedlá panenka z horroru.