Odhalená | HP FF

11.

„Nathalie! Nathalie, probuď se!" Naléhal na ni dívčí hlas, vytrhávajíc ji z hluboké spánku. Zamžourala očima, něco si pro sebe mumlajíc. Když nad sebou spatřila vyděšený obličej Hermiony Grangerové, chvíli myslela, že je to jen nějaká noční můra. Její naléhání však neustávalo a velmi rychle na to se kompletně probrala, posazujíc se.

„Ať je to důležité nebo tě zabiju," zabručela nevrle.

„Harry má problémy!" A v tu ránu na to byla okamžitě vzhůru.

„Co se stalo?"

„Já nevím!" Vykřikla Hermiona s panikou v hlase. „Ale dole jsou členové štábu, jedou ho vyzvednout. Slyšela jsem něco o nějakém útok, tak jsem myslela že bys-"

Dál už ji Nathalie neposlouchala. Velice rychle přes sebe přehodila plášť a upravila se jednoduchým kouzlem, nazula boty a bez jediného slova věnovaného nebelvírce, zamířila ke schodům, které brala po dvou. Velmi rychle se přiblížila k minimálně deseti lidem stojícím na chodbě, kteří mezi sebou hojně diskutovali. Okamžitě se na ni stočila všechna pozornost, když s hůlkou v ruce seskočila poslední dva schody.

„Co je s Harrym?" Vystřelila bez okolků.

„Napadli ho mozkomoři," zasvětila ji s obavou v hlase paní Weasleyová a její srdce jako by se na pár dlouhých sekund zastavilo, „je v pořádku, ale nechceme nic riskovat, jedeme ho vyzvednout."

„Jedu s vámi," vyhrkla okamžitě.

„No to určitě ne," ozval se nevrle Moody, okamžitě po něm však střelila nepěkným pohledem, „dítě jako vy by nás akorát zdržovalo."

„Neptám se vás na povolení," zasyčela jako had připravený uštknout svou oběť, „je to můj bratr. Jsem plnoletá a brzy se stanu členkou řádu. Ani trochu mě nezajímá váš názor."

„Tak poslouchej, holčičko," vrčel naštvaně bystrozor, co jí však chtěl říct už se nedozvěděla, protože byli přerušeni.

„Na tohle teď není čas! Nathalie má pravdu, Alastore. Pokud chce jít s námi, ať jde," ozval se Remus Lupin. Byla mu za ten přístup nesmírně vděčná, očividně se poučil z minulých událostí. Neuvěřitelně ji vytáčelo, jak ji všichni okolo stále brali jako malou holku. Byla už dospělá a mohla dělat svá vlastní rozhodnutí, ať už se jim to líbilo nebo ne.

„Za Potterem se přemístíme, zpátky poletíme na košťatech, na přemístění je moc mladý," dával rozkazy Moody, zatímco se snažila držet krok se skupinou několika lidí, z nichž znala vlastně jen Remuse. Nejblíže věkem jí byla zapálená žena s fialovými vlasy.

„Jsem Tonksová," přestavila se jí a poněkud nemotorně si za chůze potřásly rukou.

„Nathalie," kývla. Na větší rozhovor nebyl čas. Chytla se Tonskové a společně se přemístily, protože ona sama Harryho přesnou adresu neznala. Ocitli se před malým domkem. Už byla noc a ulice byla poněkud děsivě klidná, jen občas se ozval vzdálené zahoukání sovy a kočičí mňoukání. Více světla jim poskytoval měsíc, než pouliční lampy v bídném stavu.

„Chovejte se nenápadně a tiše," bručel Alastor, „nesmíme vzbudit sebemenší podezření. Rozuměli jste?"

Okamžitě tasila svou hůlku, pro jistotu kdyby se náhodou objevili další mozkomoři. Dostat se do mudlovského domu jim nedělalo větší problém, postačilo jednoduché kouzlo a už se všichni nacházeli v malém obýváku. Ozvalo se zavrzání schodů, což všechny přinutilo se obrátit a namířit na místo hůlkami. Se zatajeným dechem čekali, kdo se objeví.