Odhalená | HP FF

19.

Umění lektvarů bylo vždy precizní záležitostí. Nutnost dodržovat přesné kroky a pokyny, bylo klíčem k úspěchu. A tomu Nathalie velmi rozuměla, proto se pokaždé velice soustředila. Tak moc, až jí na čele nabíhala hluboká vráska, čehož si profesor Snape, usazený ve svém koženém křesle, nemohl nevšimnout.

Snažil se jí ignorovat a soustředit se na kupu neopravených esejí, ale nějak mu to nešlo. V duchu proklínal, že jí ten lektvar prostě jen nedal, a byl nucen tak strávit hodinu v její přítomnosti. Ne že by mu byla nepříjemná, což byl právě ten problém. Neměl se s ní cítit dobře, neměl mít takový problém soustředit se opravování esejí, když od něj byla ani ne tři metry a zadumaně míchala tekutinu v kotlíku proti směru ručiček. Byl na sebe tak moc naštvaný a zároveň vzdával touhu proti tomu bojovat. Byl z toho všeho přetvařování a popírání už prostě moc unavený.

Vzhledově mu Nathalie určitě velmi připomínala Lily. Chování však bylo ve většině případech diametrálně odlišné. Jen ve vzácných moment v ní viděl její zesnulou matku, což bylo vlastně dobře. Nebylo pro něj obtížné přestat ji vnímat, jako dceru Lily Evansové. Bral ji jako dospělou, jedinečnou... ženu. Ano, už mohl použít to slovo. Nebyla dívkou, ale ženou. Vyspěla... snad se dalo říct, že zkrásněla. Její pleť byla porcelánově bílá, jeden by řekl až dokonalá. Bez jediné vady, pihy nebo pupínků. Dlouhé vlasy smyslně rudé barvy jí spadaly až do půlky zad a při každém doteku slunečního paprsku oslnivě zazářily.

To, jak si svých předností nebyla vědoma, z ní ve finále nepochybně dělalo o něco přitažlivější. Nebyl slepý. Velmi dobře viděl, jak po ní ti oplzlí studenti pokukují, a čím víc je ignorovala, protože jejich pozornost jednoduše nevnímala, tím víc zírali. Nezájem a jistý druh chladu, který z ní vyzařoval, byl paradoxně pro nemalý počet lidí určitým druhem lákadla. Zatím k sobě však pustila jen Diggoryho, pokud si dobře pamatoval. Podprůměrně inteligentní kluk, kterého nikdy neměl moc v lásce. Hodil by se k ní někdo... vyspělejší. A spolehlivější, nepochybně.

Teď už na ni dočista zíral, a ani se neobtěžoval odtrhnout aspoň na pár sekund zrak. K jeho štěstí to dívka nevnímala, protože byla až moc ponořena do finálové části přípravy bezesného spánku. Pracovala bezchybně a rozhodně měla talent, nebo to možná byla jen píle, těžko se mu to určovalo. Byl na sebe naštvaný, protože to dlouhou dobu přehlížel. Musel se až zpětně zamyslet, aby mu došlo, že neodevzdala jeden jediný chybný lektvar za celou dobu studia v Bradavicích.

Kdoví, jak dlouho by ji byl schopen takhle tiše pozorovat temnýma očima a rozjímat, kdyby ho neprobral její náhlý prudký pohyb. Škubla sebou, jako by se popálila, právě v momentě, kdy přelívala lektvar do lahviček a několik kapek tak rozlila. Pravou rukou vyhledala kapsu. Chvíli počkala, než se opět vrátila k práci, přičemž její pohled už nebyl ani zdaleka tak soustředěný, spíš plný starostí. Netušil, co způsobilo ono zvláštní škubnutí a náhlou změnu chování. Nemusel být však kdovíjaký detektiv, aby vytušil, že to pravděpodobně nebude nic bezpečného.

„Už jste skončila?" Promluvil na ni, nepřestávajíc ji pozorovat. Když si uvědomila, jak intenzivnímu pohledu čelí, mírně se jí zatřásla kolena. Na chlad v jeho očích byla zvyklá, ale až na takovou várku intenzity, která ji skoro pálila po celém těle, nikoliv. Věnovala mu zmatený pohled.

„Ano, pane," odpověděla naoko klidně, „děkuji, že jste mi dovolil použít vaši pracovnu."

Neopověděl. Přemýšlel, co by jí asi tak měl říct. Když jen mlčel, rozhodla se ho dál neobtěžovat a zamířila pomalu ke dveřím jeho kabinetu.