Odhalená | HP FF

3.

Probudila se do úplného ticha a tmy. I přestože už byla nějakou chvíli vzhůru, se stále neodvažovala otevřít oči. Ležela, tisknouc k sobě příjemné povlečení ze samotného saténu. Bála se, co spatří. Chtěla si co nejdéle udržet ten slastný pocit, tu vzpomínku, kdy ji profesor Snape ve své náruči odnášel pryč z toho proklatého místa. Cítila se jako malá holka, která sní o svém chrabrém rytíři, zachránci, co ji nikdy v ničem nenechá.

Pravda byla, že Severus Snape měl od rytíře ve stříbrném brnění velmi daleko. Možná, že ji pokaždé pomohl a staral se o ni, to však neměnilo nic na tom, že byl smrtijed. Velmi často se choval jako krutý bastard, smysl po férovost měl minimální a sloužil muži, kterého nenáviděla skoro stejně jako vlastního otce. Samozřejmě věděla, že to vše dělá proti své vůli a hluboce mu důvěřovala, nic to však neměnilo na tom, že v jeho přítomnosti ani na minutu neztrácela na obezřetnosti. Byl nepředvídatelný, jako samotný oceán. Stejně tak tichý, tajemný... přesto lákavý.

Dost.

Prudkým trhnutím zakázala průchod těmto podivným myšlenkám, a proti své vlastní vůli, pomalu otevřela oči. Úlevně vydechla, když nic z místnosti nenasvědčovalo tomu, že by ji nechal na Malfoy Manor. Ne... zdi nebyly kamenné, nýbrž obložené starou, vybledlou tapetou posetou černými ornamenty. Podlahu pokrývaly dřevěné desky z dubového dřeva a celkově pokoj působil skoro tak útulně, jako zmijozelská společenská místnost v bradavicích.

Pomalu se došourala na okraj postele, vymotávajíc se z dek. Když si uvědomila, že na sobě nemá své šaty nasáklé krví, jež se jí při každém pohybu lepily na tělo, srdce jí nervozitou poskočilo. Místo toho ji zahalovalo obyčejné, černé tričko sahající až do půlky stehen. Nejistě koukla pod něj. Úlevně si oddechla, když na sobě stále měla své spodní prádlo. Už tak to bylo dostatečně divné.

Její bosé nohy se pomalu dotkly teplé podlahy. Chvíli jí trvalo, než se jí podařilo získat dostatek jistoty a vyhoupnout se na ně. Držela se okraje manželské lóže, a pomaličku našlapovala. Bolel ji každý kloub, ale dalo se to zvládnout. Jakmile se došourala až k velkému pozlacenému zrcadlu uprostřed místnosti, hned bylo jasné, proč jí jen obyčejná chůze činí takové problémy.

Musela zhubnout minimálně patnáct kilo. Vždy patřila mezi drobnější dívky s hubenou postavou, avšak nikdy se nepovažovala za vychrtlou. Teď na ni ze zrcadla pohlížela nezdravě vypadající dívka, kterou ani nepoznávala. Všechny její tukové zásoby byly pryč, včetně už tak nemalého množství svalů. Znaveně si povzdechla, kritickým pohledem si měříc obvazy přes zápěstí. Přibude jí další jizva. Tentokrát taková, která bude všem říkat, s jakým slabochem mají tu čest. Nebudou se ptát. Proč by se obtěžovali slyšet celý příběh, jen si udělají vlastní závěr... nebožátko, co si chtělo vzít život.

Zavrčela. Ne nijak nahlas, ale dost frustrovaně. Nakonec stočila pohled jinam. Na dveře, které se nezdály být nijak extra zabezpečené. Přirozeně k nim zamířila, protože stále ještě nevěděla, kde se to vlastně nachází. Soukromé komnaty profesora Snapea v Bradavicích už dobře znala, ale tohle prostředí bylo jiné.

Jemně vzala za kliku. Pomaličku dveře pootevřela tak, že nevydaly ani hlásku. Sešla po prudkých schodech, přes než byl přehozen huňatý, avšak staře a zašpiněně vypadající, koberec. Ocitla se v kuchyni. A ne zrovna malé, vybavené vším, co by jen kuchař mohl potřebovat. Stála na místě a zkoumavým pohledem analyzovala vše kolem ní, hledajíc každičkou nápovědu, která by jí řekla víc o tomto místě. Normálně by udělala větší průzkum, ale žaludek hlasitě protestoval.
Jak dlouho vlastně nejedla?

Nemínila se zabývat zdlouhavými počty. Bez zaváhání přešla ke kuchyňskému pultu, vyhoupla se na špičky a zvědavě otevřela zavěšenou skříňku nad ní. Dřív, než stihla objevit její obsah, ji vyrušil hluboký, známý hlas.