Odhalená | HP FF

2.

Zvláštní, jak magické se náhle zdají i ty nejobyčejnější zvuky. Prachsprosté tikání hodin znázorňující plynutí času nikdy nebylo více deprimující, a štěbetání ptáků za okny krásnější. Vlastně si ani nebyla jistá, jestli vůbec slyší správně a jen si s ní její hlava nehraje.

Ležela nehybně pod oknem, nechávajíc na sebe dopadat jediné paprsky slunečního slunce, které se do místnosti skrze mříže dostaly. Slastně přivřela oči, když ptačí zpěv přehlušilo tikání, které jí jen znázorňovalo ztrátu každé poslední minuty jejího života. Ano, doopravdy umírala. Už se s tím dokonce začínala pomalu smiřovat.
Ztratila tolik krve... po celé místnosti byly stopy, ba přímo kaluže rudé tekutiny, která stále a stále tekla. Kdyby si zápěstí podřízla sama nožem, už dávno by byla mrtvá. Skončilo by tohle příšerné trápení, tahle pomalá, zdlouhavá cesta na smrt.

První hodiny se rozhodla bojovat. Z posledních sil chodila sem a tam, zoufale hledajíc cokoliv, co by jí mohlo pomoc jak v úniku, tak vyléčení. Netušila, co vlastně hledá. Snad naivně věřila, že narazí na svou hůlku, ale nic takového se nestalo. Se ztrátou i těch poslední sil jí nezbývalo nic jiného, než ležet a užívat si poslední chvilky vědomí.
Ze svého zážitku pod vodou tušila, jak to bude dál. Zavře oči a upadne do hlubokého snění, ze kterého se už nikdy neprobudí. Zase uvidí mámu, Jamese, a dokonce i Cedrica. Vlastně to náhle nebylo vůbec tak špatné. Proč by se smrti měla bát, když už tuší, co přijde po ní?

Protože stále měla pro co žít. Pro černovlasého chlapce s brýlemi a jizvou na čele. Pro teplé letní dny. Pro vaření lektvarů, pro svou kočku. Pro svobodu, kterou si nestihla dostatečně užít a... profesora Snapea.

Zoufale se snažila vybavit si jeho tvář, ale nešlo to. Už nezvládala ani vzpomínat, myslet. Jen vnímat svůj mělký dech a studivou kamennou podlahu. Kdy to asi přijde? Kdy bude moci naposledy zavřít oči a vydechnout?

Tušila, že velmi brzy. A možná by tomu tak bylo, kdyby se neozvaly za dveřmi jakési nejisté kroky, doprovázené roztřeseným hlasem, lupnutím zámku a pomalým zavrzáním. Pomalu natočila hlavu, připravena setkat se s párem chladných modrých očí. Od pravdy nebyla tak daleko.

Blonďatá kštice, ostře řezaná brada, ty očekávané Malfoyovské oči... jen chlad a krutost v nich nebyla. Místo toho zahlédla děs, šok a překvapení. A náhle jí to došlo, ve dveřích stál Draco. V ruce křečovitě svíral hůlku a očima zděšeně vykulenýma hleděl na krvavou spoušť v jejímž středu ležela... ne, to nemohla být.

„Evansová?" Dostal skrze stažené hrdlo.

Absolutně netušil, co tu vlastně dělá. Táhl ho sem jakýsi nevysvětlitelný, hlodavý pocit, který by se možná dal přiřadit ke zvědavosti. Jenže tu cítil mnohokrát a nikdy ho nepřesvědčila, aby porušil přísný zákaz svého otce zakazujíc vstup do této části sídla. Tentokrát to však bylo jiné. Čím víc ignoroval ten hlodavý hlas, tím hůře se mu dýchalo. Nedokázal se soustředit na nic jiného, jen prostě věděl, že se sem musí jít podívat. A tak využil odpolední příležitost, když si jeho rodiče jeli vyřešit neodkladné záležitosti na ministerstvo.

Vlastně ani netušil, co tu hledá. Ale že spatří něco takového, by ho ani v těch nejhorších snech nenapadlo.

„Draco," zašeptala chlapcovo jméno. Bylo to pro něj tak... zvláštní, útrpné. Věděl, kdo před ním leží. Krvezrádce, nečistá krev. Dle pravidel své rodiny by se jí neměl zabývat, měl by se otočit a chladně odejít, protože nečistý kouzelník vlastně nemá právo na život a je ničím, jen spodinou společnosti. Jenže když se na něj upíraly ty jindy překrásně živé, a náhle takto chladnoucí oči, nedokázal se přimět ke kroku. A všude bylo tolik... tolik krve...