Odhalená | HP FF

17

Nastal čas večeře a většina studentů se tak přesunula do Velké síně. A to včetně Nathalie a Harryho, kteří spolu (bez ohledu na různé koleje) seděli u nebelvírského stolu a v obložení zbytku zlatého tria pojídali večeři. Všichni spolu navzájem komunikovali, jen její bratr se zdál být nezvykle zamlklý a ona si nemohla pomoc, aby ho neustále starostlivě nepozorovala.

„Chceme si po večeři zahrát řachavého Petra, přidáš se, Nath?" Nadhodil Ron, ládujíc se kuřecím křidýlkem tak vášnivě, až měl celou pusu od omastku.

„Nemůžu," zahučela dívka, „mám školní trest se Snapem."

„Jestli jde zase o nějakou z vašich tajných schůzek, tak to můžeš říct prostě narovinu," vložil se do toho nezvykle agresivně Harry s kamenným výrazem ve tváři, v očích mu však vztekle blýskalo. Nathalie několikrát překvapeně zamrkala, nepobírajíc bratrovu nezvyklou reakci.

„Vůbec nevím, o čem to tady mluvíš," bránila se chabě, „dostala jsem školní trest. O nic víc nejde."

„Jasně," odsekl nakvašeně a velmi pubertálně, což dívce doopravdy připomnělo jeho reálný věk. Velmi často ho v mysli dělala starším a zapomínala, že je to vlastně stále jen dítě, které je nuceno čelit hrozným věcem a musí se s nimi horko těžko vypořádávat.

„Tak si to s ním užij," dodal ještě, než bouřlivě vstal od stolu a vystřelil pryč z Velké síně, nechávajíc za sebou přátele ve velkých rozpacích.

„Z toho si nic nedělej," snažila se ji utěšit Hermiona, „chová se tak ke každému, ale asi se není čemu divit... má toho teď hodně. Spolužáci se po něm vozí, Umbridgeová, smrt Cedrica... je toho na něj prostě jen moc a myslím, že mu hodně chybíš. Občas si říkám, jestli na profesora Snapea trochu nežárlí, protože s tebou tráví tolik času...," nadhodila nervózně.

Nathalie po ní střelila pohledem a rozhodla se to nijak nekomentovat. Vstala od stolu, jediným kývnutím se se všemi rozloučila a ponořena do svých myšlenek zamířila do sklepení za profesorem lektvarů, který už na ni určitě netrpělivě čekal. Ano, měla zpoždění, ale neobtěžovala se zrychlit, protože byla až moc zamyšlena nad chováním Harryho, které se mu ani trochu nepodobalo.

Musela uznat, že na ně svým způsobem měl ale doopravdy právo, protože poslední měsíce pro něj musely být opravdu těžké. Zvláštně ji zamrazilo, když si uvědomila, že mu nebyla zrovna nejlepší oporou a tolik času spolu doopravdy nestrávili. Hodně se učila, ať už sama v knihovně na OVCE nebo s profesorem Snapem na svou roli ve válce.

Zaklepala na dveře zmiňovaného profesora a po vyzvání (spíše štěknutí rozzuřeného psa), vešla dovnitř.

„Jdete pozdě," zavrčel temně a ona tak okamžitě poznala, že dneska doopravdy nemá dobrou náladu. No, to asi nikdy, ale tentokrát to bylo o něco horší, což se jí ani trochu nelíbilo, protože v jeho přítomnosti stráví pravděpodobně několik úmorných hodin.

„Omlouvám se," řekla prostě, vyčekávajíc, co bude dál.

„Dnes budeme dál pokračovat ve vaší výuce," konstatoval věcně a setkal se tak s modrýma očima plnýma čistého zmatení.

„Pane?" Vydechla jemným hlasem, z něhož mu několikrát přejela husí kůže po zádech. Takto oslovit ho dokázala jen ona. Jemně, zvědavě a naléhavě zároveň. Tak prosté, avšak účinné. Dnes ale doopravdy nebyl v dobrém rozpoložení a to, jak prostými věcmi na něj dokázala tak silně působit, ho vytáčelo k nepříčetnosti. Byl naštvaný sám na sebe za to, jak slabý dokázal být.

„Myslela jsem, že si odbudu svůj trest," naléhala dál, když jí neodpovídal.

„Pokud byste radši chtěla do rána drhnout kotlíky po neschopných prvácích a drtit moučné červy, pak prosím, slečno Evansová, nebudu vám bránit," protáhl chladně až ji doopravdy zamrazilo.