Odhalená | HP FF

4.

Dvě postavy stály v tiché místnosti, každá se starala o svůj vlastní kotlík. Nepanovalo mezi nimi dusné, nepříjemné ticho, ba naopak. Oba přítomní si ho užívali. Mohli se soustředit na práci bez toho, aniž by se navzájem vyrušovali nebo se jeden druhému pletli v cestě.

Pro Severuse bylo zvláštní, jak snadno byl schopen ji pustit do své laboratoře, a dokonce i tolerovat, že tam už nepracuje sám. Ne že by mu to nějak zvlášť komplikovalo pracovní podmínky. Kromě neustálého hlídání každého jejího kroku, což už vlastně dělal tak nějak automaticky, se nic nezměnilo.

„Měla byste už do lektvar přidat nadrcený dráp Hipogryfa, začíná získávat tmavě modrou barvu," napomenul ji profesor, když se až moc dlouho piplala s drcením rohu jednorožce. Okamžitě přispěchala ke svému kotlíku a uposlechla jeho radu, míchajíc třikrát proti směru hodinových ručiček. Podařilo se jí lektvar zachránit, tak se vděčně usmála.

„Děkuji," odvětila prostě, studujíc další potřený krok. Myšlenky jí však náhle odtekly do jiných končin.

„Pane profesore?" Vyrušila nezvykle Severuse při práci. Dělala to nerada, protože si cenila, že ji tu nechává po svém boku, ale ona otázka jí nedávala už dlouhé noci spát. Když zaslechl naléhavost v jejím hlasem, rozhodl se vyrušení přejít bez kázání.

„Ano, slečno?"

„Netušíte náhodou něco o tom, jak se má Harry?" Optala se a snažila se o co nejvíc pokorný hlas, protože počítala s tím, že by ho zmínka o jejím bratrovi mohla vytočit. Jak předpokládala... jeho uvolněný výraz ztvrdl, okamžitě se do ní pár černých očí zabodl jako dvě dýky namočené do doušku živé smrti.

„Vypadám snad jako někdo, koho zoufale zajímá duševní a fyzický stav neschopných nebelvírů, slečno Evansová?" Okamžitě sklopila oči a nervózně přešlápla.

„Ne, pane."

„Avšak pro vaši informaci...Pan Potter," jeho jméno vyplivl jako tu nejhorší nadávku, „je v naprostém pořádku u Dursleyových."

„Dobrá," pípla potichu, „děkuji a... měl byste lektvar zamíchat pane, bublá vám," napomenula ho tentokrát ona, a na rtech jí hrál vítězný úsměv, což Severusovi neušlo. Fracek jeden.

„Jak je na tom vaše magie?" Přerušil ticho tentokrát on, když zahlédl, jak si hůlkou pomáhala při otáčení stránek učebnice, aby se nemusela natahovat přes celý stůl.

„Lepší se to," odvětila nejistě, „ale pořád není dostatečně silná, abych mohla ovládat živel." Jen chápavě přikývl, věnujíc se dál porcování kůže hřímala.

Čas plynul pomalým, avšak jistým tempem dál. Když pohlédl na hodin, jejichž ručička se blížila k páté hodině, zjistil, že zde strávili opět celé odpoledne. Na moment se na ni zahleděl. Nebylo to jako když ji při práci pozoroval ve škole. Tam jen hlídal, jestli nekombinuje nějaké životu nebezpečné surovinu, tentokrát však zkoumal, s jakou ladností krájí přísady, míchá kotlík a jak samou soustředěnosti krčí drobný nos. Bylo vidět, že se doopravdy snaží.

„Budu muset na nějaký čas odejít," promluvil, když dávala kotlík z ohně. Překvapeně na něj pohlédla a dřív, než se stihla nad svou otázkou zamyslet, vystřelila:

„A kam?" Když zahlédla jeho vytažené obočí a hlavu mírně nakloněnou na stranu, okamžitě toho zalitovala.

„Nemyslím si, že by můj soukromý život byl jakkoliv vaše věc, slečno Evansová," protáhl ledovým tónem. Skoro až cítila chlad procházející po páteři. Věnovala mu vzpurné zamračení, když spatřila pohrdavost v jeho očích. Pochopila, že překročila jistou hranici, ale něco takového nebylo snad nutné.