Odhalená | HP FF

13.

Nacházela se v zaprášené místnosti, jejíž zdi byly lemovány skříněmi plnými knih. Seděla pohodlně usazená na staré, vybledlé pohovce, nohy měla chráněné před zimou huňatými ponožkami a složené do tureckého sedu. Užívala si to ticho. Byl už večer, svítila jen jednou postarší lampou s mizernou intenzitou, ale nijak zvlášť jí to nevadilo. Přejížděla tak vesele dál očima po zažloutlém papíře.

„Nejdeš spát?" Vyrušil Nathaliinu chvilku Sirius, který se zčistajasna objevil ve dveřích a měřil si ji pohledem plným obav.

„Ještě ne," odvětila neutrálně a opět zabořila nos do knihy. Muž si jen povzdychl, což okázale ignorovala.

„Neměla by ses tu takhle schovávat," káral ji klidným hlasem, „spíš tu už několik nocí, vždyť tě z toho gauče už musí bolet záda."

Bolela. Příšerně. Ale přiznat mu to nehodlala, tak jen neurčitě pohodila rameny a něco zamumlala, neobtěžujíc se na něj pohlédnout. Poněkud smutně se pousmál, vzdávajíc svůj předem prohraný boj. Mrzelo ho ji takhle vidět. Popřál jí dobrou noc a potichu zaklapl dveřmi, dopřávajíc jí samotu, po které tak prahla. Nebyla to úplně pravda. To, že se s nikým nebavila, ji tížilo. Ale rozhodně to bylo lepší, než čelit Harryho nasupeným pohledům a přinášet sebou dusnou atmosféru.

Už ji nebavilo, jak konverzace pokaždé ustala, když vkročila do svého pokoje nebo se z místnosti postupně začali lidé se vší nenápadností vytrácet. S jejím bratrem se spolu stále nebavili, okázale se ignorovali a Nathalie už nebrečela. Naopak, přistoupila na jeho trucující hru. Už za ním nemínila dolézat. Jasně mu to vysvětlila, nezbývalo nic jiného, než doufat, že si to v hlavě vše srovná a pochopí její rozhodnutí. A pokud se ji rozhodne do smrti nenávidět, pak prosím, ale ona se postará o to, aby žil dlouhý a šťastný život. Udrží ho naživu, ať to stojí, co to stojí.

Hltala další kapitolu knihy a zoufale se snažila vytěsnit z hlavy člověka, od kterého ji dostala. Jednoduše už neměla emoční, ani mozkovou kapacitu na to, se trápit ještě tím, že se někdo už narodil jako nevychovaný hulvát. Měla takovou chuť mu napsat pěkně výřečný dopis o tom, co si o něm opravdu myslí, ale neudělala to. Nedá mu najevo, že ji ranil a ani mu neukáže, že by na něj snad dokonce myslela. Tak moc se neponíží. Ne, když jí ukázal, co pro něj doopravdy znamená. I přes všechna tato předsevzetí se jí žaludek bolestně stáhl pokaždé, když si na něj vzpomněla.

Blížila se už půlnoc, když se náhle z chodby ozval dunivý zvuk. Okamžitě zaklapla knihu, vyskočila na nohy a vytasila svou hůlku. Se vší ostražitostí kráčela k místu, odkud zaslechla ten netypický zvuk a srdce jí splašeně bilo. Šance, že by je někdo napadl, byla minimální, i přesto se jí však do mysli vkradly nepěkné představy o Voldemortovi stojícím na prahu dveří. Došla k úzké, temnotou zavalené chodbě a jednoduché kouzlo jí odhalilo postavu ležící v nepřirozené pozici na chladné zemi.

Když si uvědomila, o koho jde, její bušící srdce se splašilo ještě víc. Silou vůle potlačila zděšený výkřik, když dopadla na zem k tělu Severuse Snapea. Očima strachem doširoka otevřenýma zkoumala jeho typicky černý hábit, který třísnily fleky čerstvé krve. Nehýbal se a oči měl zavřené, ve tváři smrtelně bledý. Zachvátila ji panika, když nemohla nahmatat puls. Kmitala očima mezi jeho ranami a obličejem. V duchu si přála, aby se jeho podoba změnila a ležel před ní někdo jiný, protože vidět ho v tomhle stavu ji pomalu rozervávalo na dvě poloviny. Zaléval ji pocit nekonečné beznaděje a po myšlenkách na nedávné události nebylo ani památky.

„Pane profesore?" Kníkla přes stažené hrdlo. Prosím, reaguj. Prosím! To děsivé, pokračující ticho jí vhánělo slzy do očí. Zuřivě zamrkala, zhluboka se nadechla a levou ruku pevně zatnula v pěst. Teď nebyl čas na hysterii, musela se sebrat a pomoc mu tak, jako vždy on jí. Dlužila mu to a navíc... představa, že by umřel... nechtěla na to ani pomyslet.